Už dlouho si tak připadám.. kolem sebe tolik přátel, ale připadají mi jako hvězdičky, záblesky v černočerné tmě. V životě jsem přišla o hodně a nedokážu si vzpomínky jen tak vymazat z hlavy.
Když mi bylo osm.. devět.. přišla jsem o psa.. o člena rodiny.. o Hajdynku.. přejel jí vlak.. jakoby mi vyrvaly srdce z těla, ta nepopsatelná bolest, která mě zaplavuje kdykoliv si na to vzpomenu a vhání mi slzy do očí stejně jako teď.
Měli jsme andulku.. když umřela nebyla to taková bolest jako u Hajdynky.. ale na ten pohled.. pohled na to mrtvé bezvládné tělíčko se zavřenýma očima.. nikdy nezapomenu.. všechny ostatní zvířata jsme nechali utratit, když se blížil konec a to jsem naštěstí neviděla.. neviděla jejich mrtvá těla.. jednou mi to stačilo.. mohlo mi být tak šest a stejně si to ještě stále pamatuji.. neexistuje horší pohled.
Měla jsem kamarádku.. nutila mě do věcí, které jsem nepovažovala za správné.. vydírala mě.. a já ji jednoho dne nechala jít.. každá jsme si šly svou cestou.
Měla jsem kamarádku, ale když jsem odešla na gympl.. rozdělilo nás to.. dříve jsme spolu byly furt, ale potom.. vidíme se stěží jednou do roka.
Našla jsem si jinou kamarádku, ale ta přestoupila na jinou školu a já znovu zůstala sama a vidíme se možná třikrát do roka.
Pak jsem objevila Pravdu.. nemám teď náladu vysvětlovat, co tato věta pro mě znamená.. dočtete se to když tak v jedné z rubrik.
Pak mi do cesty vstoupila láska.. možná si budete myslet, že na to jsem ještě malá, že nemůžu vědět, co to je, ale já myslím, že to vím moc dobře. Pak se na mě vykašlal a pak zase přišel a teď jsme kamarádi s výhodama a já mu dělám děvku, jen pro těch pár chvil štěstí, když jsem s ním.
Do života mi vstoupila rodinka sourozenců.. sedm malých černoušků, se kterými byl svět hned růžovější.. a jednoho dne se odstěhovali a nedali mi ani sbohem.. to jsem jim vážně byla tak ukradená, že ani za rozloučení jim nestojím. Strašně mi chybí.. jejich úsměv.. nevinné tváře.
Přišla jsem o sestru.. už rok se se mnou skoro nebaví.. prej jí pomlouvám.. mlátím.. a ona už to nehodlá trpět.. když jsem jí ale řekla, co mám udělat, aby se se mnou začala bavit.. řekla.. nic.. stále se s tebou nebudu bavit.. chci zpět svojí malou sestřičku.. copak žádám tolik.. prosím
Život mi zaplavila černočerná tma a občas se objeví nějaká hvězdička v podobě přítele, naděje, chvilkového štěstí a pak se zase vše sesype.. já už takhle dál nemůžu. Pomluvy se všude šíří.. copak jsem skutečně tak hrozná.. tak nesnesitelná?
Potácím se tmou a každou chvíli o něco zakopnu a spadnu na zem, ale vždy si řeknu.. musíš jít zase dál.. ale copak to muhu dělat takto do nekonečna.. ne.. jednoho dne si zlomím nohy a už vstát nebudu moci.. co potom.. co si poté počnu? Jak budu dál žít?
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.
Říkáš, že neexistuje horší pohled, než pohled na mrtvého ptáka? Veř, že existuje. Minulý rok jsem se ocitla v Bataclanu, když tam Daeš zaútočil. Mojí nejlepší kamarádku střelili do hlavy přímo předemnou.
[1]: To muselo být strašné.. nedovedu si to představit..
[2]: Aha, chápu.
Neděvkuj, je to pod tvou úroveň.
[4]: Už mi dal stejně kopačky úplně.. sice to s ním bylo těžký, ale zkušeností mi dal skutečně hodně.. nemůžu nenávidět člověka, kterého jsem milovala a možná ještě stále miluju to nejde.. ale vděčím mu za hodně.. udělal ze mě nového člověka.. samostatnou jednotku, i když on sám možná o tom ani neví a myslí si, že jsem se na něj až příliš upnula.. bylo to právě na opak