Rozhovor s Gabrielem aneb jak jde život

Je to nějakou dobu, co jsme psali ve škole slohovku a opět se mi povedla.. tedy aspoň podle mého názoru a názoru vyučujícího.. tématem bylo napsat rozhovor s postavou z knihy, kterou jsme četli.. já jsem si vybrala Gabriela s knihy Člověk Gabriel.. knihu napsala Kateřina Dubská a moc se mi líbila.. je to už nějakou dobu, co jsem knihu četla a napsala o ní na blog.. zde je odkaz.

Nyní zde chci zveřejnit tu slohovku, ale v rozhovoru jsou prozrazeny mnohé věci z knihy, takže jestli si jí chcete přečíst a nechcete vědět, jak končí, nečtěte dál. 😉

Původně jsem měla v plánu doma ještě rozhovor rozepsat, protože ve škole jsem na to měla omezené množství času, ale bohužel na to nemám čas.. takže zde je zkrátka to co mám na papíře a ne jen v představách nenapsané.

ROZHOVOR S GABRIELEM ANEB JAK JDE ŽIVOT

Redaktor: Vážení posluchači, dnes jsem si pro vás připravil rozhovor s člověkem, kterého si nesmírně vážím, je jím Gabriel. Dnes ráno dlouho pršelo. Po nějaké době se mraky konečně začaly rozestupovat a objevila se duha. Nevím jak, ale podvědomí mi napovídalo, že mám jít přímo k ní, přímo za nosem. Zanedlouho jsem našel její konec, po kterém jsem vystupoval do nebe. Bylo zde mnoho lidí, ale já jsem si vybral právě Gabriela a brzy, doufám, pochopíte proč. Proto hned položím první otázku. Dobrý den, mohl byste vy sám něco bližšího říci o sobě?

Gabriel: Samozřejmě. Vzhledem k tomu, že mě posluchači nevidí, asi nejdříve uvedu svůj původ. Jsem Rom, který se narodil u řeky Dunaje. Tam, kde je řeka tak široká, že místy není vidět na druhý konec. Někteří mě mohou znát z knihy, která je o mém životě a jmenuje se Člověk Gabriel. Knihu napsala Kateřina Dubská. Osoba, se kterou mám mnoho společného.

Redaktor: Co například?

Gabriel: Oba se tak trochu straníme lidí, i když je máme rádi a potřebujeme jejich lásku. Také nás spojuje láska ke zvířatům.

Redaktor: Když jste zmínil ta zvířata, napadá mě, jestli byste se mohl pokusit vysvětlit, jak s nimi promlouváte. V knize jsou zmíněni koně.

Gabriel: Ano, jistě. Koně. Takové věci se těžko vysvětlují. Je to dar. My cikáni mnohem více nasloucháme svému nitru, svým snům. Každý z nás má nějaký dar a mě Bůh obdařil darem bavit se s tvory, které tolik miluji. Zkrátka vždy přistoupím ke koni, začnu ho hladit po hřívě, mluvím klidným, tichým hlasem, pak zavřu oči a cítím, vidím, co kůň prožil, co ho trápí. Naše duše se spojí v jednu. Poté otevřu oči a utěším ho či mu pomohu, je-li to v mých silách.

Redaktor: Skutečně úžasné. Asi každý, kdo teď poslouchá, by chtěl mít váš dar. Rád bych se zeptal ještě na vaši ženu. Jistě jste se potýkal s lidmi, kteří tvrdili, že váš vztah je nepřípustný, že „cikán“ nemůže žít a mít děti s běloškou.

Gabriel: Hlupáků je na světě mnoho. Nedokáží si představit úctu a lásku, která mezi námi proudí.

Redaktor: V celé knize ji oslovujete „Meruňko“. Proč?

Gabriel: Ona je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. I když nepatří mezi náš lid, připomíná mi moji domovinu, kde jsem si natrhal přímo ze stromku mnoho meruněk sladkých jako med. Její vůně se podobá vůni meruněk, vůni mého mládí. Je krásná jako slunce a vždy svítila jasným světlem na mé těžké pouti životem právě barvami meruňky, proto ji tak oslovuji.

Redaktor: Myslím, že jste právě všechny dojal. Já jsem zatím tu „pravou“ nepotkal, myslíte, že ve světě čeká na každého jeho „spřízněná duše“?

Gabriel: Rozhodně. Bůh by nedopustil, aby někdo neměl možnost být šťastný a umřít s pocitem, že nepoznal, jak krásný svět může být. Všichni mají tuto možnost, ale někteří ji nevyužijí, v srdcích mají zlobu, nedokáží ho otevřít, aby do něj mohl někdo jiný vstoupit. Mají zřejmě obavy, že jim tam vstoupí nesprávná osoba a jim to poté zlomí srdce. Já však říkám, že se vyplatí podstoupit toto riziko, protože život bez Meruňky by byl prázdný.

Redaktor: Před chvíli jste si tak trochu nakousl téma „smrt“. Náš čas se pomalu, ale jistě chýlí ke konci, dovolte mi se tedy zeptat, jaké to je být mrtvý?

Gabriel: Kdybych byl mrtvý, nemohl byste se mnou nyní dělat rozhovor. Já jsem jen opustil svoji tělesnou schránku, ale jinak já, moje duše je věčná. Ti, co nečetli knihu Kateřiny Dubské, neví, že jsem byl zabit. Zabil mě Leopold. Majitel koní, o které jsem se staral. Když jsem poté vstoupil do nebe, trochu jsem se na něj zlobil, protože ublížil mé Meruňce, která, mnoho nocí proplakala. Pak jsem si ale uvědomil, že zkrátka nenašel svou osudovou lásku, a proto se jen plahočil životem a ubližoval. Bylo mi ho líto. Nakonec umřel sám, opuštěný. Upil se k smrti. Mnohem větší bolest mi způsobovali lidé, kteří můj lid zabíjeli v plynových komorách a pak jejich těla pálili v ohromných pecích. Mým lidem nebylo umožněno užít si pozemský život. Ti, co je zabili, si neuvědomili, že duše zesnulých je věčná a konají tedy tyto hrůzy zbytečně.

Redaktor: Smutné, co se děje s lidmi, kteří jsou jiní. Bohužel já ani nikdo jiný, kdo si tyto špatnosti uvědomuje, s tím nic nenadělá.

Gabriel: Ano, bohužel máte pravdu.

Redaktor: Sice jsme neskončili moc vesele, ale nedá se nic dělat, náš rozhovor je u konce. Velmi děkuji za váš čas. Na shledanou.

Gabriel: Rádo se stalo, aspoň se nenudím. Na shledanou.