Ó přírodo, lásko moje

Nedávno jsme ve škole probírali Walta Whitmana.. četli jsme si pár řádků z jeho děl a poté jsme dostali za úkol napsat čtyři verše v podobném stylu. Whitmana znám již delší dobu, četla jsem pár z jeho básní a velmi mě zaujal svou osobností, a proto se mi tento domácí úkol velmi zalíbil.. ale vymknul se mi trchu kontrole.. rozhodně to nejsou čtyři verše.. a o podobnosti s Whitmanem bych také trochu mohla pochybovat. Myslím, že se zde hodně zaměřuji na osobu já.. ale on tímto stylem nepíše.. on splývá s okolím v jeden celek.. ale jak tohoto docílit.. zkrátka to neumím.. zkrátka vše popisuji tak jak to vidím JÁ, protože to nedokáži popsat jinak než ze svého úhlu pohledu.. ale evidentně to lze.. Walt Whitman to umí.. JÁ k tomu zjevně musím teprve dospět.

Tak jo dost řečí.. jen ještě, že poslední dva verše (ty co jsou v uvozovkách).. ty nejsou moje.. to je Lord Byron.. nevěděla jsem jak svůj text zakončit a myslím, že tyto dva verše se k mým hodí.. a pak.. velmi moc se mi líbí Lord Byron.. těmito verši začíná film Útěk do divočiny.. proto mi právě ony vyvstaly na mysli. Kopírování se mi hnusí.. ale zkrátka jsem si nemohla pomoci.. zkrátka jsem je musela napsat.. zkrátka jen proto, že mi vyvstaly namysli a tím, že jsem je napsala, jsem uklidnila tu zlobivou opičku, co je ve mně, a která mi přikazuje, co kdy dělat.

A zde moje „čtyři verše“:

Ach přírodo, dopřej mi teplou noc,

kdy budu moci pozorovat klokotající hvězdy.

Lehnu si do trávy a splynu s tebou v jeden celek

zcela.

Noc pominula a já slyším zpívat ptáky –

sýkoru, kosa i drozda.

Rosa se třpytí, oslňuje mě,

ale i přesto z ní nemohu spustit zrak.

Ach přírodo, obdaruj mě dlouhým životem,

i všechny kolem mě,

ať můžeme obdivovat a radovat se z tvojí krásy.

Vítr získává na síle, začínám se choulit do svrchníku,

ale stále nemohu odejít.

Ach jak tě miluji.

Chtěl bych se choulit ke své milé,

jsem totiž pln lásky.

Tak jako tetřev se pyšní před svou milou,

jako jelen bojující o svojí družku,

tak jako koloušek schovávající se v trávě a čekající na svojí maminku,

tak i já se chci chlubit před svojí láskou,

bojovat o ni

a čekat než mi daruje jen chvíli něhy.

Ó má lásko nenech mě na pospas,

copak žádám tak mnoho.

Toužím jen po pohledu tvých modrých očí,

který bude patřit jen mně.

Já vím, je to sobecké,

i ostatní by se měli těšit s tvé krásy.

Toužím jen přitulit se k tobě večer

a přivonět si k tvým vlasům,

které voní jako pomněnky.

Skláním se před tvou moudrostí,

ó přírodo

a věřím, že pro všechny schováváš to nejlepší.

Jak sobecky stále myslím na sebe,

při tom na mně vůbec nezáleží,

jsem jen součást toho všeho

tebe.

Ó jak si krásná má milá, jak moc mi na tobě záleží,

jsem tvým otrokem a pokorně se svěřuji do tvé náruče.

„Mám lásku k lidem,

k přírodě však vyšší.“