Krásný den všem,
jak jsem již psala tento blog bude ještě osobnější, než byl a také bude zaměřen na přírodu. Dneska tu jsem tedy se svojí story, jak jsem pomáhala příteli s chytáním roje. Můj přítel se totiž věnuje včelaření několik let a docela mě do toho nadchnul. Chtěla jsem si tedy vyzkoušet i tuto činnost, která k včelaření nepochybně patří. Nejdřív asi moje dojmy z této akce, které jsem následně několik dní zpracovávala. Dalo mi to zabrat. Můj ženský mozek, kde je jeden velký šmodrchel, kde všechno souvisí se vším, tohle zkrátka nezvládl.
ROJ! VČELY VŠUDE! PRŠÍ NA MĚ! OBALENÁ RUKA! PROČ NEBODAJÍ! CHCI PRYČ! CHCI ZŮSTAT! HUSTÝ! PANIKA! CHAOS! NERVY! KLID! KRÁSA!
Nyní by to asi chtělo trochu rozvést a uvést na pravou míru.
Přijeli jsme na místo. Roj vysel pár metrů nad zemí na větvi keře. Přítel přinesl štafle a lezli jsme nahoru. Roj jsme ze všech stran postříkali vodou. Následkem toho se včely víc semknou k sobě. Pak se vydal přítel nahoru s pilkou. Já dostala za úkol mu štafle držet, aby nespadl, když bude řezat větev, na které roj byl. Držím štafle, ale když začal řezat, větev se začala klepat, a tak včely začaly z toho obřího chumáče včel padat na zem a rozlétávaly se na všechny strany. Padaly na mě! Pršely na mě! Lezly po mně! Já se ale nesměla pohnout. Zaprvé by mě pobodaly, kdybych začala dělat prudké pohyby a za druhé jsem nesměla pustit štafle. A tak jsem byla klidná. Tedy spíš jsem si to myslela. Po akci totiž mě najednou zahrnuly všechny emoce, které jsem se předtím snažila držet na uzdě, a tak jsem se jen klepala v posteli. Brečela a chvílemi se smála. 😀
Zpět k chytání roje. Chtěla bych totiž zmínit, že toto vše jsme dělali bez jakýchkoliv pomůcek. Mám namysli, takový ten „sexy“ bílý obleček, který mají včelaři v televizi, když něco dělají ve včelím úlu. Přítel řekl, že je to zbytečné, že nebodnout. Byla jsem z toho dosti překvapená, ale měl pravdu. Za celou dobu mě nebodla ani jedna. Je to zvláštní, ale včely, když se rojí, jsou nesmírně krotké a oblbnuté feromony, které matka vypouští (tedy aspoň tak jsme to pochopila). Vtipné na tom bylo, že po celém tomto hororu jsem si jen tak šla, když najednou se mi jedna včela zamotala do vlasů a bodla mě. 😀
Co bylo dál?
Konečně se mu podařilo větev uříznout a slezl ze štaflí dolů. Byla celá obalená včelami. Podal mi ji, ať mu ji podržím. Chytila jsem ji, načež mi včely začaly lézt po ruce. Musela jsem se šíleně moc ovládat. Nesměla jsem větev pustit. Roj by spadl na zem a rozlétl se na všechny strany a my bychom museli čekat, než se zas někde usadí. V tu chvíli mi to nepřišlo nikterak strašné, ale potom. Po akci. Furt se mi to v mozku honilo sem tam všechno. Strašně zvláštní, intenzivní pocit.
Roj následně sklepnul do úlu. Zkrátka se úl otevře a následně se prudce zamává větví a vše se přiklopí. Potom se čeká, jestli je uvnitř úlu matka.. královna. Pokud ano včely ji cítí a začnou létat dovnitř úlu za ní a pokud ne zase by se někde usadily na větvi, kde královna sedí a opět ji celou obklopily svými těly, aby se jí nic nestalo.
Matka byla uvnitř!
Matka byla v úlu na první pokus, a tak se celý roj postupně vydal za ní. Šli jsme znovu ke keři a tam přítel odřízl ještě jednu větev, kde zbyla část roje. Opět jsem mu držela štafle. Opět na mě pršely včely. Opět mi lezly po těle.
Tyto včely již nesklepával do úlu, protože by ho musel otevřít a hrozilo by, že by ve zmatku královna vylétla ven. Proto to udělal jinak. Z plechu udělal tzv. náběh. Dálnice, která směřuje do úlu. Na tento plech včely sklepl. Ty cítily královnu uvnitř a vydaly se za ní. Fascinující úkaz. Všichni pěkně za sebou šly do úlu. Celý zbytek roje.
Technická: Nevíte někdo, jak se dává video bez zvuku. Štěstí, že tam zrovna nemluvím sprostě 😀
No a potom se už jen čeká, až se včelky zabydlí a začnou stavět.
Je to úžasná podívaná, a i když jsem z toho pak byla mega moc otřesená, půjdu do toho příště znovu. 😉 Můj ženský mozek to už zpracoval. Zajímavé je, že pitva kuny a kohouta na mě takovýhle účinek neměla. To zas odnesla sestra. Byla otřesena z toho, že tu nebude věčně. Hluboká myšlenka! 😀 I když vlastně chápu. To co její myslí otřáslo, mě fascinovala. Když jsem se koukala na svojí první pitvu. Pitva kuny. Fascinovalo mě, jak je to křehké, pevné zároveň a tak složité, že nechápu, jak to že to funguje.
Pro dnešek vše. Děkuji za pozornost 😉
PS.: I když nepíchly, tak příště už s ochranou, co kdyby náhodou.
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.