Matka byla v úlu na první pokus, a tak se celý roj postupně vydal za ní. Šli jsme znovu ke keři a tam přítel odřízl ještě jednu větev, kde zbyla část roje. Opět jsem mu držela štafle. Opět na mě pršely včely. Opět mi lezly po těle.
Tyto včely již nesklepával do úlu, protože by ho musel otevřít a hrozilo by, že by ve zmatku královna vylétla ven. Proto to udělal jinak. Z plechu udělal tzv. náběh. Dálnice, která směřuje do úlu. Na tento plech včely sklepl. Ty cítily královnu uvnitř a vydaly se za ní. Fascinující úkaz. Všichni pěkně za sebou šly do úlu. Celý zbytek roje.
Technická: Nevíte někdo, jak se dává video bez zvuku. Štěstí, že tam zrovna nemluvím sprostě 😀
No a potom se už jen čeká, až se včelky zabydlí a začnou stavět.
Je to úžasná podívaná, a i když jsem z toho pak byla mega moc otřesená, půjdu do toho příště znovu. 😉 Můj ženský mozek to už zpracoval. Zajímavé je, že pitva kuny a kohouta na mě takovýhle účinek neměla. To zas odnesla sestra. Byla otřesena z toho, že tu nebude věčně. Hluboká myšlenka! 😀 I když vlastně chápu. To co její myslí otřáslo, mě fascinovala. Když jsem se koukala na svojí první pitvu. Pitva kuny. Fascinovalo mě, jak je to křehké, pevné zároveň a tak složité, že nechápu, jak to že to funguje.
Pro dnešek vše. Děkuji za pozornost 😉