Hádej, kdo přijde na večeři

Jsem tu opět s dalším filmem.. už nějaký ten týden, jsem tento článek měla napsaný v ruce, ale k tomu přepsat ho do počítače, jsem se dostala až nyní, ale konečně je tu.

Tento film mi trošku připomněl Nespoutaného Djanga. Tento film se totiž týká světové otázky RASIZMU.

Film je o bílé ženě a černém muži, kteří se do sebe zamilují, chtějí se vzít, ale velkým problémem jsou jejich rodiče. Jsou proti sňatku. Ve filmu na konec vše dobře dopadne, rodiče nakonec manželství povolí. Tento film byl dobrý, no spíše výborný, ale já nechci mluvit o něm, ale celkově o rasizmu.. nebo spíše, celkově o lidech a nebo ještě přesněji o tom, co se dělo po tom filmu.

Začala jsem se bavit o tomto filmu s moudrou osobou, které si neskutečně vážím. Dejme tomu, že se jmenuje Pan P. K. Už jsem se o tomto muži několikrát zmiňovala v několika článcích (Bohužel asi Pravda, Citát: Život – dar x úkol).. možná napíši jeden článek, který bude jenom o něm, je to osoba, která zná Pravdu.

Ptal se mě, jak se mi film líbil. Řekla jsem, že mi připomněl Djanga.. on, že ho ještě neviděl.. já, že stále nechápu, proč rasizmus existuje a to bylo to poslední, co jsem řekla. Touto větou jsem mu nadhodila a on se rozpovídal. Vyléval si své myšlenky, své srdce.. stejně jako si je vylévám já, když sem píši. Začal mluvit o pitomé společnosti.. lidech.. Američanech.. předsudcích atd. Vše jsem si pečlivě uložila do hlavy a pak si vše sepsala na papír než to zapomenu. Zbytečně. Vše se mi vrylo do paměti. Navždy. Jsou však 2 věci, na které nezapomenu ani po smrti.

První bylo, že mi řekl: „Jolanko, smiř se s rasizmem,… “ Má Pravdu. Nic s tím nenadělám, lidi budou čů**ci pořád. Ve skutečnosti, to ale myslel, podle mě, spíše takto.. smířit se s tím, jen na oko, neřešit to na povrchu, nepředělávat lidi.. uvnitř.. v duši se s tím, ale smířit nejde nikdy, pořád to v člověku bude hlodat. Říká, že se s tím mám smířit, ale sám se s tím nesmířil, jinak by o tom nemluvil. Myslela jsem, že se rozbrečím. Viděla jsem, jak ho to sužuje, jak je šťastný, že to konečně může někomu říct.. že má někoho, komu může věřit.. někoho u koho si může být jistý, že s ním bude souhlasit a já s ním taky souhlasím.

A druhá věc, kterou řekl, která mě dorazila byla tato. Řekl, že má někdy chuť poslat všechny do pr**le. Má jich všech plné zuby. Říkal, že to jsou buď části dne či dny, kdy má tuto náladu.

Uvědomila jsem si, že je stejný jako já. Také mám dny, kdy tu povrchnost.. lidi.. společnost, nemohu vystát, je mi zle z toho, že do této skupiny patřím a brečím, je mi děsně.

Když jsem si představila, že mu je stejně, že stejně trpí, měla jsem v očích slzy. Před Panem P. K. jsem ale nebrečela, to nepřipadalo v úvahu, když ale potom domluvil, rozloučili jsem se a já odešla.. brečela jsem, bylo mi ho hrozně líto. Zároveň se mi ale ulevilo, že v tom nejsem sama, že i on zná Pravdu a bolest z ní. Byl to zvláštní pocit. Na jednu stranu se mi srdce tříštilo na stranu druhou „slepovalo“ úlevou.. nejsem sama a jiní si uvědomují Pravdu a to mi dodalo sílu žít dál.

Pan P. K. také řekl, že tento film sice končí dobře, ale ve skutečnosti to takto nebylo, když se totiž vzali.. bílá žena s černým mužem, který byl, aspoň myslím doktor.. zkrátka měl nějaké celkem významné postavení nebyl to otrok.. po svatbě o vše přišel.. vyhodili ho z práce a rozhodně nemělo toto manželství šťastný konec.

Moje články nejsou zrovna k smíchu.. ale copak mohu psát o něčem dobrém.. optimistickém, když se kolem mě dějí takovéto věci.. tyto ošklivé věci, jsou součástí každého mého dne, tak jak mohu být v pohodě, kdybych byla v pohodě nebude existovat tento blog a já nejsem žádný blbeček, co pořád bude tvrdit že je v oku a pak najednou skočí z mostu, to ani náhodou.