Stopněte si svůj Vyměřený čas!

“Stopněte si svých posledních dvacet čtyři hodin. Dvacet čtyři hodin do smrti. Umíte si to představit? Mně teď zbývá 23:25:23. Je to fakt zvláštní. První, co mě napadlo, bylo rychle vylézt z postele, neztrácet čas válením, vzít psa, vzít zrcadlovku a jít ven. Nezdržovala jsem se ani nijak extra snídaní. Rychle jsem ji udělala s tím, že už ji sním venku. Přece ji nebudu jíst doma uprostřed betonu, když ji mohu jíst venku.

U řeky jsem potkala racky, za řekou strakapouda. Přímo nad hladinou se snášela volavka a teď sedí na druhém břehu a čeká na svou kořist. Člověk si tak nějak víc všeho váží. Koukám na rosu, která je ale spíše zmrzlá. Je to jinovatka, ale zároveň jsou někde skutečně zmrzlé kapičky. Je to tak krásný. A zrovna je tak nádherný den. Sluníčko svítí a ty zmrzlé kapičky se tak nádherně, nádherně lesknou. To je mých dvacet čtyři hodin. Tedy začátek. Spoustu, spoustu toho mám ještě před sebou, tedy aspoň doufám. 

V ruce držím telefon a mrznou mi ruce, ale tak nějak teď díky tomu cítím, že jsem na živu, a tak mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Je zima, ale přesto všechny ty odstíny hnědé jsou tak krásné. Od bílé až po černou. Všechny odstíny hnědé.

Bert ten si támhle běhá. Asi zase loví zajíce. Vypadá u toho tak strašně spokojeně a já jsem díky tomu spokojená s ním. To je mých dvacet čtyři hodin. Jak je chcete strávit vy? Stopněte si, skutečně stopněte si ten čas. Teď, když se s vámi bavím, tak mi zbývá 23:20:15. A ten čas teď věnuji právě vám. Zvláštní co? Možná bych ho měla věnovat někomu jinému? Možná sobě. Konečně sobě a ne někomu jinému. Protože já si ten čas zasloužím taky nebo ne!?”

Oč ve filmu jde?

Tohle jsem si namluvila na mobil, když začínalo mých posledních dvacet čtyři hodin. Abych to uvedla na pravou míru pro ty, co mě nesledují na instagramu. Nedávno jsem viděla film Vyměřený čas a dost mě zasáhnul.

Oč tam jde? Lidé žijí normálně do 25 let, pak se jim na ruce spustí odpočet jeden rok a pokud nechodí do práce a nevydělají si další čas, tak za rok zemřou, hned jak se na odpočtu objeví samé nuly. Ve filmu se vše platí časem nikoliv penězi. Např. kafe stojí 4 minuty života.

Jsou zde bohatí lidé, kteří jsou v podstatě nesmrtelní. Na své ruce mají klidně milion let a pak tu jsou lidé chudí, kteří přežívají ze dne na den. Na ruce, když se ráno probudí mají plus mínus dvacet čtyři hodin a musí se hodně dřít, těžkou prací, aby si vydělali dost peněz na dalších dvacet čtyři hodin života. Nevyděláš? Zemřeš.

Bohatí si neváží života a přežívají, protože ho mají v podstatě neomezeně, nikam nespěchají, nic nedělají, hrají si na snoby a děsně důležitý a druhá skupina si zas neužívá života, protože se dře jako kůň, aby se dožila dalšího dne. Proč vlastně? Když ten den se budou zase dřít. Paradox!? Ano. Rozhodně se na film koukněte.

Mých "posledních" 24h

Poté, co jsem film dokoukala, šla spát a ráno mě nenapadlo nic “lepšího” než si stopnout svých posledních dvacet čtyři hodin života, abych aspoň trošku si to dokázala představit. Hodně to na mě zapůsobilo, a tak si to tu chci odložit.

První, co mě napadá, krom toho co jsem si namluvila je to, že jsem si to namluvila, přece neudu ztrácet čas psaním. Čas se stal najednou skutečně vzácnou komoditou. Další věc je, že bych si skutečně nekoupila kafe za 4 minuty života. Až příliš, příliš drahé. Za další si všimněte, že najednou se pro mě nestala důležitá každá minuta života ale i vteřina. Všimněte si i, že se kolem toho času točím. Stále se k němu vracím, stále koukám, kolik mi ho ještě zbývá a tím si paradoxně ten zbývající čas méně užívám.

Co se dělo ten den dál?

Potom, co jsem namluvila vše, co jsem měla na srdci, tak jsem si pustila písničky Freedom, Je to fajn,.. a hromadu dalších. Bylo to boží. Skutečně jsem si to užila. Dál jsem fotila atd.

Najednou pro mě bylo důležité vše fotit. Možná proto, aby po mně něco zbylo. Možná, aby ostatní viděli, jak vidím svět, když ho brzy už neuvidím.

Když jsem přišla domů. Začala jsem fungovat na normálnější bázi. Blížila se zkouška z hydrochemie, tak jsem se šla učit. Na zkoušku jsem se musela učit, protože to se samozřejmě do pokusu nepočítá. Věděla jsem, že neumřu a zkouška mě rozhodně nemine (už vím výsledek – za jedna 🥰 ). Ale uvědomila jsem si, že mě to baví. Konečně studuji to, co chci, co mám ráda a dává mi smysl, tak proč se to neučit “poslední den”.

I “poslední den” jsem se pohádala se sestrou. Zkrátka sesterské rozpory musí být 😂 Ale je pravda, že když jsem nad tím přemýšlela, šlo jako vždy o hloupost, malichernost a kvůli ní se hádat je hloupost. Stejně se však člověk nechá unést daným momentem. 

Taky jsem si uvědomila, že nejde žít naplno. Načapala jsem se několikrát jak prokrastinuji. Koukám na instagram a podobně. Vždyť poslední den bych měla dělat něco víc smysluplného nebo ne?

Celkově se mi ten den honily hlavou furt takové filozofické myšlenky. Ráno bylo takové, že jsem si užívala každou vteřinou, ale jak čas plynul, tak jsem žila víc a víc normálně jako každý jiný den. Koukání na telku. Prokrastinace. Večeře. Potom zas, až těsně před spaním,  jsem opět začala čas víc řešit. Čas jsem si stopovala od 9:00 ráno. Myslela jsem si, že se probudím kolem 8:00, a tak až se ráno probudím, mi bude zbývat hodina života.  Mýlila jsem se.  Probudila jsem se v 9:06,  tedy již  „mrtvá „.

Stopněte si svých posledních 24h!

Asi bych mohla sepsat svých posledních 24 hodin víc dopodrobna, ale myslím, že to není důležité.  Důležité je jediné: „Zkuste si to!“ Člověk si řekne, že je to hloupost, je to přece jenom jako, ale i tak nad tím stále přemýšlí a sleduje čas, který mu zbývá. Velmi zvláštní pocit.

Ráda bych, abyste si to zkusili. Možná vás namotivuje, když se podíváte na film. I když mě film až tolik nezaujal. Mám na mysli to, jak byl ztvárněn: herci, děj a tak, ale co mě právě zaujalo, je ta myšlenka peníze = čas. Dokonce bylo možné si i čas půjčit. např. půjčit si měsíc života, ale ten úrok byl šílený celých 30 %. Měl však člověk na výběr? Umřel by.

Uvědomila jsem si jednu věc: Nejde žít naplno nonstop, vlastně ani jeden jediný den, tedy aspoň si to myslím. Již během svého “posledního dne” jsem totiž chvílemi žila docela normálně a i se nechala unést hloupostmi, jako je hádka. A to jsem se aspoň snažila žít naplno. 

Druhý den pak přišel ještě propad. Veškerý svůj optimismus, dobrou náladu a tak, jsem vyplýtvala na svůj “poslední den”, a tak druhý den jsem byla totálně KO. Zkrátka jsem jen ležela a čučela do blba. Zkrátka člověk potřebuje někdy i nic nedělat, potřebuje někdy brečet, potřebuje prokrastinovat atd. Vše musí být v rovnováze.
Proto žijte naplno, ale pozor ať se z toho nezblázníte. Vše musí být v rovnováze.

Toto vše jsem si odnesla já ze svého experimentu. A otázka zní: Co jste si odnesli vy? Zkuste si to a posdílejte svoje dojmy. Co vás k tomuto tématu napadá. Co to ve vás vyvolává?

Co si stopnout poslední rok…….
Vaše Jolanda 🐘

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.