Potom, co jsem namluvila vše, co jsem měla na srdci, tak jsem si pustila písničky Freedom, Je to fajn,.. a hromadu dalších. Bylo to boží. Skutečně jsem si to užila. Dál jsem fotila atd.
Najednou pro mě bylo důležité vše fotit. Možná proto, aby po mně něco zbylo. Možná, aby ostatní viděli, jak vidím svět, když ho brzy už neuvidím.
Když jsem přišla domů. Začala jsem fungovat na normálnější bázi. Blížila se zkouška z hydrochemie, tak jsem se šla učit. Na zkoušku jsem se musela učit, protože to se samozřejmě do pokusu nepočítá. Věděla jsem, že neumřu a zkouška mě rozhodně nemine (už vím výsledek – za jedna
). Ale uvědomila jsem si, že mě to baví. Konečně studuji to, co chci, co mám ráda a dává mi smysl, tak proč se to neučit “poslední den”.
I “poslední den” jsem se pohádala se sestrou. Zkrátka sesterské rozpory musí být
Ale je pravda, že když jsem nad tím přemýšlela, šlo jako vždy o hloupost, malichernost a kvůli ní se hádat je hloupost. Stejně se však člověk nechá unést daným momentem.
Taky jsem si uvědomila, že nejde žít naplno. Načapala jsem se několikrát jak prokrastinuji. Koukám na instagram a podobně. Vždyť poslední den bych měla dělat něco víc smysluplného nebo ne?
Celkově se mi ten den honily hlavou furt takové filozofické myšlenky. Ráno bylo takové, že jsem si užívala každou vteřinou, ale jak čas plynul, tak jsem žila víc a víc normálně jako každý jiný den. Koukání na telku. Prokrastinace. Večeře. Potom zas, až těsně před spaním, jsem opět začala čas víc řešit. Čas jsem si stopovala od 9:00 ráno. Myslela jsem si, že se probudím kolem 8:00, a tak až se ráno probudím, mi bude zbývat hodina života. Mýlila jsem se. Probudila jsem se v 9:06, tedy již „mrtvá „.