Uvězněna ve svém těle

Už od základní školy jsem měla problémy se svými drahými spolužáky. Říkali mi „Kostíku“ a stále se snažili, co nejvíce srážet mé už takhle malé sebevědomí. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to bylo jedno, ale člověk si na to časem zvyknul a naučil se ty blbečky ignorovat. Byla jsem hrozně hubená a jsem do teď, když si ze mě neutahovali kvůli mé váze, tak mě zase uráželi, že vypadám jako kluk, že jsem „spadla pod sekačku“.. ano měla jsem krátké vlasy. Byla jsem ráda za to, že je mám nakrátko. Je to mnohem příjemnější a také se to líbilo tátovi. Mí spolužáci na to, však měli jiný názor a já jsem nebyla schopná se postavit tátovi a říct mu, že chci dlouhé vlasy, i když jsem věděla, že by mě neseřval, bála jsem, že ho to bude mrzet či co já vím, zkrátka jsem mu to neřekla. Pak jsem vyrostla a místo toho, abych se těm kreténům postavila, postavila jsem se místo toho tátovi a konečně jsem si nechala narůst vlasy. Ustoupila jsem jim, vzdala se svého já, přestala být sama sebou a udělala jsem, to co po mně celou dobu chtěli jen proto, aby mi dali konečně pokoj. Byla to chyba, já vím, ale také velká úleva.

S tímto problémem.. s vlasy šlo něco dělat, zkrátka si je přestat stříhat, ale s tím, že jsem hubená nic dělat nejde, to je genetika.. máma i táta byli hubení, když byli mladí a babička, ta je hubená do teď. I v tomto jsem chtěla ustoupit ostatním a snažila se přibrat. Jedla jsem, ale zkrátka přibrat nedokážu.. to jídlo se ztrácí, vytrácí z těla.. vůbec jsem nepřibrala. Zkrátka v tomhle ustoupit nemohu. Ano, zvykla jsem si na to, že se mi smějí, ale na to že budu možná nadosmrti sama, protože hubená holka fakt nemůže mít prsa trojky a už jen to, že je vychrtlá fakt není přitažlivé. Jsem uvězněná ve svém vlastním těle, které nemohu jen tak někde v krámu vyměnit, kéž by tohle každý chápal. Má to mnoho nevýhod, ale i jednu výhodu a tou je zkušenost. Ukázalo mi to, jací lidi dokáží být, jak krutí dokáží být. Někteří mě zraňovali, někteří se mě zastávali a z těch se stali mí přátelé.. u mojí nejlepší kamarádky to bylo ale trochu jiné.. ona se zastávala mě a já se v jiných ohledech zastávala jí, což nás velmi spojilo, a proto jsme si byly tak blízké.. teď jsme ale každá na jiné škole a to nás dost oddálilo, ale o tom teď mluvit nechci.

Těm, kteří se mi zastávali, jsem velice vděčná.. vím, jaké to je, když se vám lidi smějí.. já už jsem vyrostla, a proto nepotřebuji, aby se mě někdo zastával, ale protože vím, jaké to je zastávám se ostatních.. těm, kdo potřebují mou pomoc.. tím narážím na to, že nejsem rasista a že se zastávám těch, kteří jsou objetí rasistů. Zastávám se těch, co mají nadváhu zkrátka těch slabší. Ti co se mi posmívali, se mi snažili ublížit, ale teď když nad tím tak přemýšlím, tak pro mě dělali dobro. Ukázali mi, jaká rozhodně být nechci, ukázali mi bolest, kterou jsou schopná slova udělat, jak jsou mocná a na tom ve své podstatě není také nic špatného. A ukázat mi bolest, abych zjistila jaká je, také není od věci, ukázali mi část Pravdy a za to bych jim vlastně měla poděkovat a být vděčná, ale to asi ne.. stejně je nesnáším, jsou to primitivové, kteří si musí zvyšovat ego na ostatních.. a to se mi hnusí.

Na závěr bych ještě chtěla zmínit, proč jsem se rozhodla tento článek napsat. Nedávno jsem totiž četla článek, který byl na velmi podobné téma.. dívka zde říkala, že je také hubená, že váží padesát kilo.. ale i přesto se má ráda, má se ráda taková jaká je. Velmi mi tento článek pomohl, uvědomila jsem si, že nejsem jediný „hubenďour“ na celém světě, ale že je nás víc, koho trápí naše malá váha a to že nemáme velká prsa a máme je naopak značně malá. Samozřejmě jsem to věděla už dřív, že nás je více, ale takto když to vidíte přímo před sebou „černé na bílém“.. tak nějak vám to docvakne a vy si uvědomíte, že na tom přece jenom nejste zas tak špatně a hlavně v tom nejste sami. Uvědomila jsem si, že když nás je víc, tak je velice nepravděpodobné, aby se nenašel ani jeden kluk. Jistě se najde takový, který si nás vybral, kterému to nebude vadit a který nás i přesto bude milovat.. však přece i můj táta si vybral mámu, která na svatbě vážila padesát tři kilo, i přesto se do ní zamiloval a miluje jí do teď, i když byla máma hubená, našla toho pravého.. svého „prince na bílém koni“. A já tento článek píši proto, aby jste si uvědomili, stejně jako já, že na to nejste sami, ať je to cokoliv ne jenom podváho či nadváha, vždy se najde takový, kdo je na tom stejně a musím se přiznat, že když toto zjistím, vždy se mi uleví.. někdy zkrátka potřebujeme být stejný.. i když někdy zase chceme vyčnívat z davu. Někdy je příjemné splynout, člověk se pak necítí opuštěný. 😉

Každý někde četl.. tu debilní větu. mějte se rádi jací jste, mějte rádi svoje tělo, ať jejakékoliv..když jste toto četli.. říkali jste si, že je to hloupost, jakse můžu mít ráda, když vypadám tak a tak či onak, ale když se nad tím zamyslíte.. je to vcelku moudrá věta, i když se nám tak nemusí na první pohled jevit i já o ní dost často pochybuji, ale zamyslet se nad touto větou. za to nic nedáte 😉