Opět smrt

Není rok, možná ani půl rok ne, aniž by mi do života nevstoupila smrt. Nedávno nám zemřela samička od zeber a nyní, když jsme přijeli na chatu, nám sousedka sdělila, že náš soused Pepa zemřel a jeho paní je na tom špatně a je v nemocnici.

Když jsem přijala na chatu, řekla jsem si.. má posekaný trávník jistě tady byl, ale nebyl. Byla tady jeho dcera, která si ještě nestihla zvyknout na jeho smrt a její manžel.. ano byli zde kvůli posekání trávníku a sdělení této hrozné zprávy.

Máma z toho byla velice smutná, protože souseda znala už přes čtyřicet let.. byl fajn.. fanda do fotbalu a táta si s ním občas pokecal, jen tak přes plot.. a teď, teď už si nepokecá. Když Pepovi zemřela máma, je to tak šest let zpět, dcera mu koupila psa, zlatého retrívra, kterého pojmenovali Melvin. Když si představím, že tento chudinka už nikdy neuvidí svého pána, bolí mě u srdce. Pán by neměl umírat dřív než jeho pes (stejně jako se říká, že by nemělo umírat dříve dítě, než jeho rodiče). Melvinovi jsme dávali tajně přes plot granule a piškoty.. už nikdy neuslyším slova: „Melvine, neloudi zase!“. Nic nebolí více než smrt a obzvláště ta smrt, kdy se s dotyčným nemůžeš rozloučit.. já to zvládám celkem dobře.. přece jenom jsem ho zas tak neznala, ale máma.. proč ta se s ním nemohla rozloučit.. byla z toho moc špatná, snažila si vzpomenout, kdy ho viděla naposledy, co si naposledy řekli.. ne takhle to být nemá.. na smrt by měl být člověk připraven, rozloučit se.. tohle je kruté.

Sousedka, která nám tuto zprávu sdělila, si stěžovala, že to není správné.. ještě neměl umírat, ještě ne.. bylo mu 62 let, už mu zbývalo jen pár měsíců do důchodu. Říkal, že už to nějak přežije, moc se těšil, jak bude mít od všeho pokoj. A nakonec, nic z toho nemá. Ano, je to nespravedlivé.. neměl takhle umírat, ale život si plus mínus užil, měl ho už velkou část za sebou, ale co má říkat Alex, který zemřel ve 24 letech, ten měl život před sebou.. tento rok by mu bylo 48.. možná by měl rodinu děti.. lidi, kteří by ho milovali a ne rodiče, kteří ho byli a stále se hádali.. byl by konečně šťasten, ale on se tohoto nedožil a to je podle mě mnohem víc nespravedlivé.

Znala jsem ho.. věděla jsem, jaký byl, co měl rád, ale on už teď není.. navždy je pryč. Když pomyslím na nekonečnost slova navždy, mám takový zvláštní pocit.. když řekne člověk navždy, má namysli do smrti.. někdy ani to ne.. má namysli třeba deset, dvacet let.. ale ve skutečnosti navždy znamená miliony, miliardy a mnohem víc let.. navždy je pro mě pojem, který si ani nedovedu moc představit a když se o to snažím, mozek se tomu tak nějak brání či si to nechce přiznat, jak je toto slovo rozsáhlé, neuvěřitelné, nepředstavitelné.. nevím, jak to popsat.. ale je to děsivý pocit, při kterém si uvědomuji, že člověk není vůbec nic, ani kapka v moři, ani zrnko písku a přesto si myslíme, že něco jsme, že něčemu vládneme a přitom ani Země nic neznamená, možná ani Země není tím zrnkem písku. Je to zvláštní pocit.

Chtěla bych také zmínit ženu, která už bohužel není mezi živými, ale kterou si budu pamatovat a připomínat v mysli ještě hodně dlouhou dobu. Také to byla žena, která měla chatu blízko té naší.. ne úplně soused, ale znali jsme jí velmi dobře.. vzhledem k tomu, že je mrtvá myslím, že mohu zmínit její jméno, zvláště když chci o ní mluvit jen v dobrém. Jmenovala se paní Jarošová. Paní Jarošová byla v mnohých ohledech velmi podobná mé babičce a možná proto mě její smrt tak zasáhla. Byla čilá, veselé, na svůj věk akční, rozhodně ne umírající nemohoucí babička někde v posteli. Byla velmi upovídaná, tak jako moje babička. Když si s námi povídala, zapovídala se na tolik, že zapomněla, že kouří a vzpomněla si na to až teprve, když jí začala cigareta pálit do prstů. Byl to ten tip člověka, který když se vám kouká do očí, naplňuje vás zdravím, klidem, mírem, štěstím, cítíte se plni života. Byla to žena, která měla oči plné života.. žádná blížící se smrt. I když se s babičkou téměř neznaly dávaly si závod, kdo bude žít déle.. babička vyhrála, když ale paní Jarošová zemřela, uvědomila jsem si, že by i babička mohla zemřít.. uvědomila jsem si to tak nějak víc, než jsem si to uvědomovala doposud.

Od té doby vždy když tátovi zvoní telefon, modlím se, i když v Boha nevěřím, aby to nebyla babička na smrtelné posteli, volající z nemocnice či přímo nemocnice, která by nám měla sdělit její smrt. Z celého srdce se modlím, že bude volat jen kvůli tomu, že se bojí o svého syna či potřebuje, aby jí táta přinesl pár rohlíku či noviny na čtení, když se zrovna necítí na to jít ven či aby to byl úplně někdo jiný, aby raději babička vůbec nevolala. Modlím se, aby mi bylo umožněno rozloučit se s ní, protože u paní Jarošové jsem tuto možnost také neměla a velmi to bolí a to jsem jí znala mnohem méně než babičku. Miluju tu babičku, které je devadesát dva a která porazila paní Jarošovou, která zemřela v osmdesáti devíti letech. Tomu se říká smůla nedožít se 90.. ach jak si s námi ten „Bůh“ zahrává.. Pepa pár měsíců do důchodů a zde zbývalo pár měsíců do devadesátky.. smutné, ale je to tak a nejde s tím nic dělat.

Ano je to právě smrt, které se všichni tak bojí, která ale zároveň dává životu smysl, aby měl nějaký význam… když teď toto zmiňuji vzpomněla jsem si na jednu otázku, kterou nám zadala profesorka.. Co vás na knize zaujalo?.. byla to kniha Prométheus a já jsem napsala toto:

Možná jsem měla odpověď ještě trochu rozvést, ale snad chápete, co tím myslím 😉 Zkrátka to, že máme na tomto světě strávit jen omezené množství času má i své výhody, i když se to na první pohled nezdá, ale ono se to takhle hezky povídá, stejně by každý chtěl, aby jeho blízcí nikdy nezemřeli.

Nedávno mi máma říkala něco o nějakých indiánech, či co to bylo…to není důležité.. každopádně řekla to, že tito lidé vás dokážou uvést do takového stavu, že jakoby zemřete vaše duše opustí vaše tělo a vy se z výšky díváte na svoje tělo, „schránku“, do které byla duše vložena a poté se zase vrátíte zpět. Tito lidé tento rituál či jak to nazvat dělají proto, aby se nebáli smrti, aby objevili zase kousek Pravdy, aby se na svět dívali z jiného úhlu.. stejně jako kosmonaut, když vyletí do vesmíru a kouká se na naší Zemi a uvědomí si, jak je malá.. když se pak vrátí, také mu to změní život, protože je pro něj náhle vše nepodstatné.. např. špinavé ponožky.. uvědomí si, jak moc je malý a kvůli jeho ponožkám vesmír rozhodně nezanikne.. strašně bych chtěla zažít něco takové, co by mi změnilo život „k lepšímu“, ale také si uvědomuji, že když to jednou prožiji, tato změna bude navždy a už ji nic neodbourá, což může být výhoda, ale také někdy nevýhoda…a těžko říct, jak by to nakonec dopadlo.

Už
jsem zase upovídaná.. to už stačí, když tak se ptejte.. či cokoliv.. a já odpovím do komentářů.. měla jsem na blogu s komentáři nějakou potíž, že je nešlo napsat a zveřejnit, ale to už by snad mělo být v pohodě 😉

Obrázek z googlu na závěr pro oživení: