Ohýnek malý hoří jasně,
bojuje o život – marně.
Uhasíná pomaličku, tiše,
když náhle zcela se tmou splyne.
Úzkost vplouvá do mé duše,
chce se mi křičet: „Teď ne!“
„Prosím Bože ochraňuj ji,
nech ji tu ještě na zemi.“
Prosím Bože neber mi ji,
hodnou babičku mojí.
Jsi má poslední naděje,
uprostřed temné závěje.
Srdce se rozpadá na střepy,
téměř nevidím přes slzy.
Brzy sem přiletí supi
a mou duši obklopí nekonečné mrazy.
„Proč si mi ji vzal,
proč si mi rozloučení nedopřál?
Zlobím se na tebe ó bože,
puká mi srdce,
kdo mi pomůže?
Ty ne!
Ona ne!“
Trpím a hledám bezpečí,
nacházím ho v náručí přírody.
Příroda mou bolest léčí,
zapomínám na den nehody.
Na tu osudnou noc,
kdy si mi ji vzal.
Volala o pomoc,
proč si nepřispěchal?
Mám strach ze smrti,
nevím, jestli mám dost odvahy.
Už mám všeho dosti,
a proto vzdávám všechny snahy.
Skáču.
Padám.
Pláču.
Umírám.
Na básně moc nejsem a myslím, že je ani nijak zvlášt neumím psát.. ale takhle to nějak dopadlo, když jsem se potřebovala vypsat z blbé nálady. Hrozně mi to pomohlo. Všechna úzkost ze mě spadla.
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.
Až na pár pravopisných chyb- moc pěkná báseň.
[1]: Něco jsem teď opravila, tak snad to bude lepší.. v pravopisu skutečně nevynikám a už tuplem ne, když píši na rychlo a nepřekontroluji si to po sobě. Možná jen výmluva.. těžko říct.
Tak já také musím poděkovat a jsem ráda, že se Ti má báseň líbí.
Moc povedená báseň..
[4]: Děkuju 😉