Kniha: Čarodějův učedník (Tahir Shah)

Přiznávám, stále nepatřím do skupinky lidí, která čte jednu knihu za druhou, ale nyní, když byly prázdniny, jsem si čas na knihu našla a rozhodně jsem neprohloupila. Tentokrát jsem se do knihy pustila na doporučení od maminky. Jako vždy když knihu zkouším, jestli má smysl ji číst nebo ne, jsem si přečetla prvních pár vět. To většinou bohatě stačí, abych knihu vrátila zpět na poličku a řekla si: „To si přečtu jindy.“ a myslela tím nikdy. Tato kniha však jako jedna z mála byla jiná. Přečetla jsem si pár vět. Hned mě vtáhla do děje a já musela číst dál a dál. Člověk by řekl, že aspoň na konci kapitoly si bude moci dát pauzu, ale naopak. Kapitola skončila a člověk byl nucen hned začít číst dál, protože byl zvědav, co bude následovat a jak vše dopadne. Kniha je psaná moc hezky. Ne vulgárně. Ne „staročeštinou“, ale jazykem, který mi byl blízký. Kniha je psaná s lehkým humorem a nadhledem i v okamžicích, kdy jsou popisovány věci, ze kterých by se člověk obvykle zhroutil, ale zde jsou vylíčeny tak, že je berete za něco přirozeného, obyčejného. Zajímavé čtení.

O čem že to vlastně kniha je?

Knihu píše autor sám o sobě, o jedné ze svých životních událostí, na které jistě nadosmrti nezapomene. Píše o své cestě do Indie, kde se učil kouzlit od čaroděje. Jsou zde popsána mnohá „kouzla“.. iluze založené na chemických reakcích, klamech těla, které nasměřují divákovu pozornost jinam, aby kouzlo mohlo být provedeno atd. Zároveň však je zde vylíčen a to velmi dopodrobna život v Indii. Neuvěřitelné. Vždy jsem si o Indii myslela, že je to takové to místě na mapě, kde je tolik lidí, že zde lidi jezdí na střeše vlaku.. ale nyní.. absolutně se mi názor změnil.. těžko říct, jestli je to dobře, protože všechny informace mám jen z jednoho zdroje a já sama jsem v Indii nikdy nebyla, ale musím uznat, že se mi Indii zalíbila.. je nádherná, tajuplná a děsivá zároveň v mých očích. Kniha ve mně probudila cestovatelského ducha.. hned bych se tam rozjela.. chtěla bych vidět vše na vlastní oči a ověřit si, jestli je vše v knize pravda, protože některé věci vypadají věru nevěruhodně, až se člověk nad nimi musí lehce pozastavit. Zároveň ale sám autor píše, že v Indii je skutečně možné vše.

Děj je prokládán spoustou slov, která jsou v Indii běžná, jsou pouze převedena do latinky, ale jinak zachována a tím autor knize dodává na autentičnosti. Člověk si skutečně začne připadat jako v Indii.. vidí se, jak jde po ulici.. nechává se unášet představami, které se v nás podařilo autorovi probudit a i když ho to chvílemi děsí, zároveň se mu toto zvláštní místo začíná líbit.

Jsou pasáže, které mě skutečně zaujaly. Donutily se zamyslet. Například se zde autor seznámí náhodně se ženou, která je cizinka stejně jako on, vyptává se jí, proč zde žije a ona mu řekne, že čeká na transplantaci, protože je nemocná a vydala se do Indie, protože je zde mnohem více lidí a tím pádem větší šance, že někdo zemře a tím jí poté zachrání život. Celkem mě to vzalo, když jsem si představila, že v podstatě čeká, až někdo zhebne a ona ho bude moci „vykuchat“. A tento příklad je v podstatě jen začátek.

I kdyby bylo vše smyšleno nebo alespoň něco, nemění to nic na tom, že kniha se perfektně četla, a proto mám v plánu od Tahira Shahna si přečíst další knihu, opět se začíst a následně nemoci přestat.