Walden aneb Život v lesích

Stejně tak jako Útěk do divočiny, tak ani tuto knihu nemuhu nikde sehnat.. kromě knihovny.. a teď tu pro vás mám slohovku, s kterou se patlám už několik dní, protože mi na knize velmi záleží.

Tuto knihu jsem přečetla před pár dny. Možná bych měla říci, spíše dočetla, protože jsem ji začala číst už o prázdninách, ale pak mi četbu přerušila povinná četba. Díky jedné osobě jsem se však rozhodla knížku dočíst hned teď a upřednostnit tuto knihu před povinnou četbou. Udělala jsem dobře. Tak jako všechny knihy, které jsem v poslední době přečetla (poslední půl rok), tak i tato mi změnila můj život, moje myšlení… ukázala mi zase kousek Pravdy, které se chci tolik „dopídit“. Autor ji napsal o části svého života, kterou strávil v lesích u rybníka Walden.

Jak jsem se ke knize dostala? V učebnici angličtiny byl článek o filmu Útěk do divočiny, do kterého jsem se zamilovala a zde Alexandr Supertremp říká citát z této knihy. Citát, který mi navždy změnil celý můj život. Nedokáži to popsat, ale je to tak.

Tento citát je na straně 294 a chvílemi mi připadá, že celá kniha je o tom, co si autor představuje pod tímto slovem a proč je pro něj tak důležité. Totiž slovo Pravda. Když jsem knihu četla, byla jsem asi v polovině, bála jsem se, že tam tato věta nebude, a že celý ten film i kniha, že jsou fikce. Pak jsem to nevydržela a rychle prolistovala celou knihu, až jsem citát konečně našla, což mě neuvěřitelně uklidnilo a v klidu jsem mohla knížku dočíst. Když jsem ji pak dočetla, došlo mi, proč je citát až na konci. Důvod jsem již psala. Celou knihu popisuje, co je pro něj Pravda a nakonec napíše její neuvěřitelnou hodnotu, která nejde vyčíslit.

Pravdou však také je, že když dočtu nějakou takovouto knihu, mám tím na mysli ty knihy, co jsem přečetla za poslední půlrok, mám pak depku. Další rána, další šíp se mi zaryje do srdce a hrozně to bolí. Pravda je bolestivá, ale stejně lepší než vše ostatní.

A teď více k tomu, jak na mě kniha zapůsobila. Co jsem si z ní odnesla atd….. Thoreau (jestli budu špatně skloňovat jeho jméno, předem se omlouvám) píše v knížce spoustu úvah. Se všemi naprosto souhlasím. Jsou rozhodně pravdivé. Některé jsem znala již dříve – od sebe, či od rodičů, ale některé pro mě byly úplně nové, nebo jsem je jakoby věděla, ale díky němu jsem si je plně uvědomila. Mám tímto na mysli hned několik úvah. Na začátku se mi líbí, jak autor částečně „pošle do háje“ ty, co ho považují za blázna, když se rozhodl strávit určitý čas v lesích. Už jenom toto mi přijde, jako naprosto skvělé, jak se říká “ Komu se to nelíbí, ať si pr*** políbí.“

Další úvahou je fakt, že je nejrychlejší „dopravní prostředek“ chodit pěšky. A to z toho důvodu, že to nic nestojí. Thoreau totiž píše, že než si vyděláš na vlakovou jízdenku, na benzin či kolo. Budeš dávno pěšky na tom místě, kam si se potřeboval dostat.

Další věcí, která v knížce je, jsou úžasné popisy přírody. Rybníka, zvířat, všeho. Uklidňuje mě tím, že takto vím, že nejsem jediná, kdo miluje přírodu a kdo si uvědomuje její krásu i v těch nejmenších detailech.

Další Thoreaovou úvahou, je zamyšlení nad stupiditami lidských slov, lidského myšlení, aby jste lépe pochopili, o čem mluvím, co mám na mysli, zde je citát z knihy:

Musíte uznat, že ten farmář skutečně v jistém slova smyslu mluví nelogicky. Sice je pravda, že mezi volem a člověkem je mnoho rozdílů, ale stejně na tomto citátu něco bude.

Když teď na chvíli opustím jeho úvahy, přichází mi na mysli ještě jedna věc a tou je, že možná měl Thoreau napsat ještě jednu knihu a to Návrat, když si totiž zvyknete na svobodu, kdykoliv přijít a odejít, jít si tam, kam vás nohy zavedou a jedinou povinností je žaledek.. jídlo. Zvyknete si na přírodu.. krásu, ticho, klid a mír.. daleko od nenávisti, peněz, moci, daleko od společnosti. Je podle mě hrozně těžké vrátit se zpět. Na lepší podmínky si člověk zvyká snadno, ale na ty horší, což je pro mě společnost, to trvá dlouho, než si člověk zvykne.

Teď bych se chtěla vrátit ještě jednou k Thoreaovým úvahám. Opět ji budu citovat:

Této úvahy se pak týká ještě jedna, navazuje na ni:

Co se týče těchto citátů, řekla bych toto: Jsou naprosto dokonalé. Bohatý člověk má peníze, moc, majetek, ale je tím majetkem vězněn. Uvězněn ve strachu, aby mu majetek nikdo neukradl. Takový člověk je také ohromně omezován, co se týče jeho projevů. Bohatý člověk se nesmí hlasitě smát, chodit v hadrech. Měl by chodit do divadla, galerií, jít všem „příkladem“. A když toto nedodržuje je považován za blázna, či co já vím. Tam bych patřila asi já, kdybych byla bohatá. Upoutáni ale můžeme být i jiným způsobem např. já, totiž my, naše rodina, máme v paneláku 12 zvířat. Nemůžeme jet na dovolenou ani na výlet, jsme otroky zvířat, o která se staráme. Když odjedeme na dovolenou, kdo se o ně postará? A i kdyby se někdo našel, moji důvěru si nikdy nezíská a z dovolené bych stejně nic neměla, protože bych myslela na ně, jak se mají. A co se týče výletů. Výlet být může, ale jen tam, kam smí psi, protože bráška by doma vyl, což se nelíbí sousedům a poté také nesmí být teplo, protože králíci jsou na něj náchylní a my ho při vedrech musíme chladit ručníkem. Co se příbuzných týče, jedna babička je moc stará, než aby se o ně starala, a druhá ta se s námi nebaví (důvod bez komentáře), takže asi tak. Zároveň toto je však příjemné omezení, protože zvířata dávají spoustu lásky, Jediné co nechápu je tato věta:

Buď to špatně chápu, nebo je to lež. Jak někdo může vládnout krajině. Člověk nemůže vládnout ničemu, nemůže zastavit povodeň, nemůže zastavit smrt. To samé se týká vlastnictví, jak člověk může něco vlastnit… zahradu. Copak může zabránit dešti, aby pršel, slunce, aby svítilo, žížala, aby prokypřila půdu, či krtek, aby mu zničil záhony, větru, aby dul, kos, aby si zpíval na „jeho“
stromu? Ne to není možné, a proto vše patří přírodě.

Když se tak koukám vidím, že už jsem toho napsala velmi hodně a proto, kdo se sem dočetl.. tleskám mu.. avšak já bude pokračovat ještě dál. Tato kniha je pro mě důležitá a nemohu ji jen tak odfláknout. A proto tu mám ještě jeden jeho citát, možná ještě ne poslední:

Tento úryvek se mi hrozně líbí, protože se s ním mohu ztotožnit, jako by mi četl myšlenky. Řeknu vám příhodu, co se mi stala. Měli jsme křečka a jednoho dne jsme ho našli mrtvého na koberci. Kocour ho zabil. Máma mi pak začala popisovat, jak to bylo pro kocoura super, zakousnout se mu do těla a jak z něho pomalu vyprchával život. Teplá krev v ústech, rozšířené zorničky, adrenalin. Když jsem si to představila, pomalu jsem začala slintat, úžasná představa. Lidi si pořád myslí, že jsou něco víc, ale mně přijde, že to zvíře, které v nás je, je spíše potlačeno mozkem. Někdy mi přijde, no spíše většinou, že zvířata jsou lepší než my. Umí si užívat danou chvíli, nezabývají se minulostí ani budoucností, žijí teď. Což myslím, že Thoreau také někde zmiňuje a druhá věc je, že se o sebe umí samy postarat. Samy si sehnat potravu, v zimě nezmrznout, vychovat mláďata, naučit je vše, co potřebují, aby přežili. A my? Žijeme minulostí (vzpomínky, trápení, radost) a budoucností (obavy, těšení, sny) a přítomnost je utlačována. Jediné co umíme je zajít do Alberta či Penny, pustit topení, poslat děti do školy. Proč jsme se dobrovolně nechali tolik zkazit? Vždyť jsme takový nebyli vždycky, proto obdivuji indiány, Eskymáky, kmeny v džungli, africké kmeny a podobně. Už jsem to myslím psala v nějakém starším článku, až budu velká, chci být samostatná, nezávislá na ostatních, svobodná. Jestli ten článek najdu, šoupnu sem odkaz (už jsem ho našla zde)

Úryvků, zamyšlení je v této knize mnoho a mnoho, nejraději bych o každém něco napsala, ale vzhledem k tomu, že tento článek už je extra dlouhý, tedy aspoň pro mě. Budu nyní končit, ale možná se za čas ke knize zase vrátím a doufám, že už to nebude tak dlouhé, i když je určitá šance, že to bude ještě delší. 😀

Ten kdo se dočetl, až sem gratuluji a doufám, že když jste si s tím dali tolik práce, tak že tento článek aspoň okomentujete a ne slovy: „Pěkný článek.“ Ale něčím pořádným.

Děkuji za pozornost vaše Žolanda