Pravda 1

Pár lidí už na tento článek několik dní nedočkavě čeká a proto jsem neztrácela čas a rozhodla se ho konečně napsat. Nebudu zbytečně kecat a rovnou se vrhnu na to, co chci vám všem sdělit.

Pravdu jsem si uvědomila, objevila, dozvěděla 15.června tohoto roku (2015). Pravdu jsem znala již dřív, ale v tento den jsem si ji uvědomila nějak víc.. v plné její velikosti a úplně jsem se z toho zhroutila. Asi mi to nebudete věřit, ale úplně jsem se z toho zhroutila. Každý člověk někdy píše, že měl depku.. deprese, ale i když to napíše tak vy víte, že to není pravda, ale u mě to pravda je. Zhroutila jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.. ta neuvěřitelná bolest, roztříštila moje srdce na miliony kousíčků a já je nedokázala poskládat dohromady. Nic mi nedokázalo zlepšit náladu. Brečela jsem, protože se poté člověku uleví.. nezabralo to. Mlátila jsem do všeho.. snažila si vybít tu zlost, co jsem na sebe měla i ke všem ostatním, též to nezabralo.. vyzkoušela jsem všechno, co mě napadlo a nepomohlo to.

Asi po týdnu zoufalství, jsem šla sama ven.. jen můj bráška pes byl se mnou. Šla jsem tam, kde nebudou žádní lidé, kde budu jen já.. řvala jsem.. jak nejvíce jsem mohla a stejně nic a pak už mě napadla jen poslední možnost, která vám bude připadat asi strašně směšná.. rozhodla jsem si zaběhat, protože jsem na běhání závislá. Vždy když běžím je jen běh.. vše ostatní se náhle rozpustí.. myslím jen na to, jak dýchám, jak střídám nohy.. všechny problémy se rozplynou.. myslela jsem, že to však tentokrát nezabere, protože tento problém byl nejhorší, co jsem kdy prožívala, ale zkusila jsem to.. rozeběhla jsem se. Uběhla jsem jen pár metrů a vše ze země náhle spadlo.. byla jsem jen já.. nic kolem.. jen já a běh.. ta úleva.. po těch nekonečných dnech, kdy jsem se toulala jen ve svých myšlenkách.. se mi konečně ulevilo.. vše zlé bylo náhle pryč. Pak jsem objala svého brášku a zaplavila mě nekonečná láska k němu.. je to jediné, co mám, čemu můžu plně důvěřovat.. je pro mě vším, celým mým světem, nedokáži bez něho žít. A teď mohu konečně říct, co mě tak rozhodilo.

Tohoto už jste si asi všimli. Asi si říkáte, že je to hloupost, že bych měla být za toto ráda.. nejsou to drogy ani alkohol, ale já se tím trápím, je to hrozné, i když to tak nevypadá.

Vím, že jet to pes, že zemře snad dřív než já. Každý, každičký den si představuji, co budu bez něj dělat až nebudu. Je to syn své matky, kterou přejel vlak.. je to vzpomínka na ni. Až zemře, nebude pryč jen on, ale i jeho matka a s tím nedokáži žít.. proto chci, aby si našel fenu, protože chci jeho štěně, jeho maličké, které mi bude připomínat jeho i jeho matku.

Neříkám to jen tak.. já to myslím smrtelně vážně. Jsem jí oddaná celým svým já, celým svým tělem.. celou svou duší. Nebudete mi to věřit, ale tu lásku si vůbec nedovedete představit. Miluji ji a zároveň obdivuji.. každý kousíček jehličí, každý lísteček, každé zrnko písku je na správném místě.. příroda vše vymyslela naprosto dokonale.. obdivuji to nekonečné puzzle, kde má každý kousíček své místo.. Na tuto pravdu, pak navazuje ještě mnoho dalších pravd:

Chci zemřít v jejím náručí, protože vím, že mě miluje, tak jako já jí.. chci zemřít v jejím náručí, protože mě to bude činit šťastnou.. naposled v životě budu šťastná.. a když budu s ní vím, že zemřu v klidu a v míru, tak jako je to v Into the wild. Vždy myslím na ostatní, žádám přírodu, aby jim dala ještě jeden další den života, aby si o jeden den na víc mohli žívat její krásy, ale v jedné jediné věci myslím na sebe.. každý den jí žádám, aby až mi bude chtít vzít život, aby to bylo v jejím náručí a ne někde uprostřed betonu.. v nemocnici či jinde.. o to jediné ji žádám, nic vím si nepřeji.

Možná vám přijde blbé, že se budu opakovat.. ale chci tam žít, tak jako je to v Into the wild. Chci žít bez těch blbejch hodinek, zkrátka bez ničeho.. chci prostě jen tak bejt v přírodě, jen tak tam žít v obklopení přírody. Nic víc nežádám.. možná jen jak jsem již psala tam pak i zemřít.

To už jste si asi také asi všimli.. chci prožít přesně to, co v tomto filmu je.. žití v přírodě. Není nic úžasnějšího než tento film.. ukazuje mi, že nejsem jediná, kdo chce takto žít. Dává mi šanci, že si tento, možná pro vás bláznivý sen, mohu splnit. Možná se zeptáte, proč chci takhle žít, vždyť opustím všechny, které miluji, celou svou rodinu, své blízké.. ale já vám říkám, že je sice všechny nekonečně miluji, ale přírodu a s ní spojenou svobodu prostě miluji ze všeho nejvíc na světě.. na jednu stranu se za to nenávidím.. na druhou obdivuji a i když třetí strana už asi není tak i miluji.. miluji svou oddanost.

Vzhledem k tomu, že miluji přírodu, tak je celkem logické, že nesnáším lidi.. doslova a do písmene, protože my ji dokážeme jen ničit.. Možná jsem to již do nějakého článku psala, že se nenávidím za to, že jsem člověk.. že patřím k těmto debilům, kteří si myslí, že člověk je něco víc než zvíře a přitom to tak není. Zvíře má totiž rozum neničí si to, co mu dává život.. přírodu. To ovšem není vše.. neničíme nejen přírodu, ale i sebe navzájem..

„Peníze, moc to je iluze.“ (Into the wild) Předsudky.. pomlouvání.. nenávist.. to jsme my lidé.. ale proč takový jsme.. to nikdy nepochopím.

Miluji je protože žijí v tento okamžik.. netrápí se minulostí ani budoucností. Miluji je, protože neznají zlé vlastnosti lidí.. když oni milují, milují navždy. Když se na psa rozhněvá pán, i kdyby ho zmlátil stejně pes přijde a začne pána olizovat a vrtět ocasem. Jsou tak neviní, jako malé dítě, které ještě není zkažené světem. Miluji je, protože jsou součástí přírody, která je pro mě tak důležitá.

Nesnáším lidi a proto i jejich výrobky.. plasty, beton.. všechno co lidé stvořili a příroda s tím bude zápasit tisíce let než to zničí, pokud se to vůbec zničit dá.

Když takto mluvím o přírodě někdo si myslí, že mluvím jen o tom, co je na Zemi, ale příroda je celý vesmír, proto je to puzzle nekonečné.. protože kdyby nebylo Slunce a všechno ostatní, nebyla bych ani já ani ta nádhera kolem.

Protože patřím mezi lidi, kteří vše ničí.. chci darovat přírodě po smrti své tělo.. když mě po smrti spálí na prach, co z toho bude příroda mít.. když mě dají do rakve.. dřevěné.. musel kvůli mé smrti zemřít i strom.. jediné, co chci je, aby jste mě dali někam do lesa.. někam do přírody.. tam splatím svůj dluh, že mi přírod
a darovala život.. budou mít ze mně užitek ostatní.. červi, mouchy.. ptáci.. všechno.. „Moji lidé zůstanou kde jsou. Ptáci a vlci roztahají jejich těla po celém kraji, tak znovu nakrmí matku Zemi“ (Seriál Doktorka Quinnová – Tančící oblak, díl Washita 2)

Vzhledem k tomu, že již jsem unavená další pravdy zase příště 😉