Líčení – Pohled na řeku

Nedávno jsem psala zase jednu slohovku na čeština.. minule to byl příběh.. Smrt Žádného zla … a dnes tu pro vás mám líčení pohledu na řeku, když jsme byli venku 😉

Musím se přiznat, že jsem na psaní této slohovky neměla moc náladu.. takže je podle mě rozhodně horší než Žádné zlo.. ale když se vám nebude líbit tak aspoň pochopíte.. proč sem někdy nepíši i dva měsíce.. protože se to pak nedá číst 😉

Zkrátka musím mít na psaní náladu.. těmito slovy vás ale nechci odradit.. zas tak hrozné to taky není, aspoň doufám, že ne 😉

Sedím na nejvyšším betonovém schodu a hledím na všechno kolem. Slyším bít zvony kostela, co je za mými zády. Bim bam, bim bam a myslím při tom na smrt, na to, jak stárnu s každým nadechnutím a nemohu tomu zabránit. Chladný vítr se opírá do mých vlasů, které mi padají do očí a zabraňují mi hledět na to dobré i špatné přede mnou. Slunce každou chvíli vyjde zpoza mraku a poté se zase schová za jiný, čímž mě donutí, si je pořádně prohlédnout. Napravo je temný mrak, obklopený bílými beránky. I beránci se schovávají za temné mraky pod nimi. Občas se mezi mraky také vynoří letadlo. Jakoby nám nestačila Zem, musíme i létat ve výškách. Když pak skloním hlavu, první co vidím je řeka. I když už byla zima a s ní sníh, její hladina je stále dosti nízko, to jí ovšem nebrání, aby se krásně blyštila za svitu slunce. Na druhé straně řeky je kamenná pláž, kde sedí pár kachen, co si zrovna zobáky promašťují peří. Ať se podívám kamkoliv všude se stromy pyšní právě rašícími zelenými lístky a snaží se zahalit celý strom do nového šatu. Nejkrásnější jsou ovšem vrby. Souboj nažloutlých větví a zelených lístečků je úžasná podívaná. Tenké větve se zároveň sklání přímo do vody, jakoby se jí nemohla vrba nabažit. Ale no tak, to už ti přece stačí.

Vrátím se zpět k nejbližšímu okolí. Za svými zády slyším kosy. Sedí na stromě a zpívají si. Přidají se i sýkorky, ale ty nevydrží na jednom místě a hned někam odlétnou. Vraťte se, už teď mi chybíte!

Nemohu se rozhodnout, co mít na sobě. Hned, jak slunce vysvitne, je teplo a bundu si musím okamžitě sundat. Když se však zase schová, začne mi naskakovat husí kůže a to se pak člověk musí zase obléci.

Nemohu však popisovat jen to hezké, okouzlující přírodu kolem, ale také vše, co ji chudinku utiskuje. Betonové schody jsem již zmínila, jsou skutečně ohromné, ale lze je naštěstí obejít po schodech nižších, na kterých nehrozí žádný větší úraz. Na obou stranách schodů jsou malé zahrádky s narcisy, které jsou buď celé sytě žluté, a nebo mají zářivě žlutý či oranžový jen střed, který je olemován světle žlutými okvětními lístky. Všechna půda, z které vyrůstají, je ovšem pokryta tmavou kůrou, která je podle mého názoru dosti ošklivá. I přes tuto vrstvu kůry, se však prodere jarní tráva plná života. Na pravé straně, za zahrádkou, je nízký plůtek, za kterým vede cesta k řece a za ní jsou již téměř rozpadlé skleníky a dům bývalého zahradníka. Pode mnou je stůl a kolem lavičky, kde sedí několik mých „drahých“ spolužáků. Kolem jsou naučné tabule, kde najdeme spoustu informací o historii a přírodě Radotína, včetně jeho blízkého okolí. Vedle nich je vysazeno pár platanů, které budou stínit svými listy rozpálený chodník, až vyrostou.

Podél řeky vede cyklostezka, která se ztrácí spolu s řekou v dálce. Cyklostezku ohraničuje zábradlí, které zabraňuje, aby někdo ve spěchu nespadl do řeky. Tam, kde končí, začíná řada vzrostlých topolů, které mají však velmi ořezané větve a vypadají spíše jako kůly v plotě než stromy.

V řece stojí pilíře rezavé barvy, které podpírají lávku, aby se za prudkého větru nezbortila do vody. Lávka, na které teď stojí mé spolužačky, spojuje Radotín s druhým břehem, kde vidím zaparkováno pět aut, která přijela zřejmě z nedalekých Lipenců či Zbraslavi. V dálce jsou zalesněné kopce a na jednom z nich se tyčí vysílač Cukrák.

I když je kolem mě velké množství věcí, bez kterých by byl tento výhled jistě lepší, jsem ráda, že se nenechala příroda jen tak odstrčit a na některých místech páchá pěknou neplechu. Kéžby se jí podařilo zvítězit všude. Bojuj, nevzdávej se přírodo!

Lepší fotku jsem nenašla.. seděla jsem tam, co je ten červený puntík a koukala na řeku, co je na pravo, která vypadá asi takto:

Bohužel větší fotku jsem nenašla, ale zase je nejvíce podobná skutečnosti.