Líčení: Krajina mých snů

Nějakou dobu jsem tu nebyla, protože mám teď ke konci roku toho spoustu ve škole, ale o toto se s vámi chci podělit. Je to slohovka co jsem psala ve škole 😉 Doufám, že se bude líbit 😉

Už po mnoha letech žiji v tomto zapomenutém kraji, kde mi dělají společnost pouze zvířata. Žiji zde, protože nesnáším společnost, kde existuje pouhá nenávist a klam, ve které vládnou lidi s největším obnosem peněz a ne ten, jenž je moudrý a zvládl by tento úkol rozhodně lépe. Bohužel jsem žila ve společnosti, ale hned jak jsem si vydělala peníze, postavila jsem si dům v této krajině a nehodlám ji ještě dlouhou dobu opustit.

Dům, v němž pobývám, je dvoupatrový celkem velký srub. Celý ze dřeva, aby splýval se zdejším okolím a žádným způsobem nekazil jeho krásu a půvab, protože dům z betonu by se sem rozhodně vůbec nehodil.

Ve srubu jsem si nechala postavit velkou pec, z níž když ležím, mohu hledět z okna a koukat se na úchvatnou přírodu, které jsem součástí. V dálce se rozprostírají hory, jež jsou tak vysoké, že na jejich vrcholcích se třpytí sníh i v parném létě. Uprostřed hor pramení řeka, která velmi rychle sílí, až se z ní stane dosti nebezpečný proud, který teče nedaleko mého obydlí. Když zrovna neprší, i tento proud má svůj půvab. Křišťálově čistá voda narážející do ohromných balvanů pokrytých hustým porostem tmavě zelených řas. Občas mohu zahlédnout nějakého lososa snažícího se přemoci neúprosný proud či dokonce medvěda, který se snaží mohutnou tlapou nějakého chudáka ulovit. Kvůli proudu se ani já ani medvěd neodvážíme do vody vstoupit, protože by nás mohla zabít. Naštěstí je blízko zátoka, kde proud ztrácí svou moc a já mohu do vody vejít a umýt se. U kamenitého břehu se na mělčině tyčí přes dva metry vysoký rákos, v němž nachází úkryt mnoho vodních ptáků, a dokonce v něm hnízdí pár labutí, který vyvádí své mladé každý rok. Někdy mi bohužel brání ve spánku kvákání žab nebo otravný komár, který mi bzučí kolem uší, a tak vyjdu ven, lehnu si do trávy a hledím na měsíc a doufám, že zahlédnu padající hvězdu a budu si moci něco přát. Hledím na tu kupu hvězd, přemýšlím při tom, jestli skutečně existuje Bůh či jestli někde ve vesmíru jsou nějaké živé bytosti, jako jsem já, nebo jsme v celičkém vesmíru úplně sami. Ve dne také občas pohlédnu na nebe a prohlížím si mraky bílé, černé, všemožných tvarů. Dělám to však jen málokdy, protože když zahlédnu letadlo, zkazí mi to náladu na celý den. Uvědomím si totiž, že místo abych přírodě pomohla od lidí, zbaběle jsem utekla do její náruče. Jak jí ale mohu pomoci? Vždyť nemohu napravit všechny lidi na světě.

U svého domu mám zahrádku, kde pěstuji, co potřebuji, a za ním jsem si postavila několik ohrádek, v nichž chovám několik králíků, koz, ovcí a prasat. Mým nejlepším přítelem je československý vlčák jménem Vlk, který si velmi rád poleží v chladném stínu lípy rostoucí hned u mého srubu. Díky tomuto stromu se necítím uprostřed louky osaměle a všem na očích, i když vím, že jen těžko půjde někdo kolem.

Louka, která je z jedné strany ohraničena horami a zdruhé řekou, je do dáli poseta rostlinami všech barev, jež při východu slunce září, až mě oslepí a já se nemohu na tuto úchvatnou podívanou koukat.

Kdybych řekla, že mi tu nic nechybí, lhala bych. Chybí mi někdo, kdo by byl stejný jako já, někdo, se kterým bych se mohla podělit o tento kousek světa, s nímž bych mohla prohodit během dne pár laskavých slov, abych věděla, že na tomto světě nejsem sama, že jsou i další lidé, kteří obdivují Matku Přírodu jako já, a že nejsem jediná, kdo ji miluje celým svým srdcem.

(Google – jen tak pro představu)