Jsem v programu Year to Myself!

Tak to beru ve velkém a musím se pochlubit všem.

Od začátku roku v programu pracujeme na sobě a svém vztahu k jídlu a každá z nás ušla neuvěřitelný kus cesty mě nevyjímaje. Zažila jsem plno aha momentů a chtěla bych se o ně podělit. Protože možná samochvála smrdí, ale to spraví kolíček na nose. Takže jdu na to.

1. Ujasnila jsem si svůj vztah k jídlu.
   Vím, že na jídlo občas zapomínám. Zapomínám sama na sebe a na tom chci ještě zapracovat.
   Vím, že mám občas tendence se přejíst, abych přibrala. Už vím, že to nechci a nebudu dělat, protože to je moje tělo, nikoho jiného. A dokud mám 54kg plus cítím se ve svém těle dobře, tak proč na tom něco měnit. Když mám míň, občas se mi točí hlava a to vím, že už si skutečně musím na jídlo myslet a víc jíst.
2. Vybrala jsem si pro letošní rok slovo SEBELÁSKA.
   Vím, že to vždy byl můj největší problém a chci se od toho odrazit a pak vystřelit ke hvězdám a musím uznat, že dát sebe na první místo a začít na sobě pracovat bylo to nej rozhodnutí a že skutečně každý den dělám ohromné pokroky. A nikdy bych nevěřila, že mi budou stačit jen dva měsíce na to, abych mohla o sobě upřímně říct “Mám se ráda”. Myslela jsem, že to bude běh na rok, na roky, ale díky Christie skutečně každý den postupuji mílovými kroky.
3. Už se nebojím tančit.
   Byla jsem paralyzovaná pocitem trapnosti. Jsem trapná svými pohyby, jsem trapná tím, jaké písničky se mi líbí. Takže za prvé na prvním místě rozhodně Karel Gott a pak soundtrack z Hříšného tance, Into the wild, Nespoutaný Django, Pomáda, Limonádový Joe (teď mi došlo, že ta píseň, co jsem vám dala do odkazu je vlastně taky Gott, takže pokus číslo dvě 😀 ) a tak podobně.
4. Už se nebojím říct NE.
   Jaká to úleva.
5. Už se nebojím někomu koukat do očí.
6. Už vím, že jsem hrdinka a vždy jsem byla.
   Od Christie jsme dostali za úkol chovat se celý den tak, jak si myslíme, že by se podle nás chovala HRDINKA. Tenhle úkol mi fakt nešel. Tedy to jsem si myslela. Měla jsem pocit, vždy po nějaké době, že jsem to po*rala. Upadla jsem na schodech a řekla si: “Hrdinka by určo neupadla.” “Hrdinka by upadla, ale nevěnovala tomu pozornost, zatímco mě to tady teď srazilo na dno.” a tak všelijak.
   No a pak přišel maturák mojí sestry, kde jsem potkala svého bývalého spolužáka z gymplu a ten mi řekl. Budu to parafrázovat.
   Zpětně takhle vidí, jak se všichni chovali jako ovce. Dělali to, co si mysleli, že dle okolí je to správné, že takhle zapadnou. A chovali se “dospěle”, ale uvnitř byli úplně maličký. A pak řekl, že na mě obdivuje, že jsem se tím nikdy nenechala strhnout a vždy byla sama sebou a byla “hrdinkou ve svém filmu”. Když se mě profesor zeptal, na čem frčím, když jsem byla rozesmátá od ucha k uchu, odpověděla jsem: “Na sluníčku.”
   A v tu chvíli mi to došlo. Snažím se tu být hrdinkou, ale přitom už dávno hrdinkou jsem. Jen mám na sebe příliš velké nároky, ještě mnohem větší než má na mě okolí. A to byl pro mě skutečně velký AHA moment.
   Tento okamžik pro mě byl skutečně zásadní. Zkrátka pokud je člověk “normální”, tak si všimne, že jsem taky “normální”, že jsem hrdinka svého filmu a že to nemusím ukazovat dokazovat někomu, kdo je “dospělý”, protože kouří a dělá si řidičák. Takže point je, že si zkrátka jedu svoje bomby a vím, že ty správný lidi si všimnou toho, jak jsem dokonalá 😛 A ten zbytek nepotřebuji.