Čtu: Citadela

Tuto knihu mi ukázala máma, přečetla jsem si pár řádků a hned jsem si jí zamilovala. Jestli vám to ještě nedošlo, řeknu vám to teď, aby vám to netrvalo patnáct minut než vám to dojde stejně jako mně.. ano, tento autor napsal Malého prince (jedna z knih, která mě také velice nadchla), předpokládám, že tuto knihu zná asi každý, ale o Citadele jsem slyšela nedávno poprvé. O této knížce budu psát stejně jako o knížce jménem The Wild Truth, což znamená postupně, měla jsem takto psát i o knížce Walden aneb život v lesích, ale to je teď už jedno. Přečetla jsem zatím jen pár stran, něco přes třicet, ale už na těchto stránkách bylo tolik věcí, ke kterým se chci nějakým způsobem vyjádřit, že jsem se rozhodla napsat tento článek.

Musím se přiznat, že jsem ještě malá a některým věcem nerozumím, co tím autor mínil, ale věřím, že až knihu budu číst za pár let znovu, což rozhodně budu, tak pochopím zase o něco víc toto autorovo dílo, než ho chápu nyní (stejně tak je to u Švejka, až teď jsem pochopila některé vtipy, myšlenky napsané mezi řádky a časem se mi možná odkryjí zase další). Každopádně ty věci, které již v této knize chápu, mě velice zaujaly a chtěla bych k nim říci pár slov, a protože v této knize bude jistě myšlenek, ke kterým se chci vyjádřit, mnoho rozdělím to do několika článků.. a zde je ten první.

Na prvních třiceti stranách, co jsem přečetla, mě zaujala skoro každá věta, takže vypíchnu jen to nejdůležitější, co mě osobně nejvíce zaujalo a s čímž mi nezbývá nic jiného než souhlasit.

Jako první bych chtěla vypíchnout jednu větu, kterou jsem si dokonce napsala do „deníčku“, co si píšu.. jak víte, miluji Pravdu, a proto se tato věta Pravdy týká:

S touto větou, jak jinak než souhlasím. Mám rubriku, kde píši do několika dílů, co pro mě Pravda znamená.. je velice obsáhlá a tím jak rostu, nabírám zkušenosti, brodím se časem života, objevuji nové „Pravdy“, všímám si nových skutečností a tím pádem zvětšuju svůj rozhled, co vše do Pravdy patří. Já říkám, že si zvětšuji rozhled a on píše, že prohlubuje studnu, musím uznat, že ale prohlubování studny zní mnohem poetičtěji, i když význam je úplně stejný.

Toto byla jedna věta, ale teď přichází na řadu celý odstavec, který v sobě skýtá jednu myšlenku, která jednou větou zřejmě nejde vyjádřit, nebo spíše já to nedovedu.

První dvě věty mě zaujaly, protože jsem si je ověřila na vlastní kůži. Jen když chodím sama krajinou, toulám se po lesích či loukách, mohu si uvědomit mnohé věci, ty „hlubší“, jen když mám ticho a klid. Odbourám se od spěchání a hluku běžného života, pak teprve se mohu zamyslet nad věcmi, které pro mě mají význam a objevit to, co považuji za Pravdu, objevit svůj vlastní úhel pohledu na tento svět, aniž by mě někdo v mém mínění ovlivnil.

Zbytek odstavce, kde se píše o dítěti, je tak trochu vytrženo z kontextu, musela bych opsat celou stranu, což se mi nechce, a proto vám to dovysvětlím, vysvětlím tak, jak jsem to pochopila. Dítě při kojení nevidíme růst stejně tak autor poté zmiňuje strom. V jeden okamžik nevidíme u stromu jeho celý význam, líbí se nám svým vzhledem, kdybychom však u stromu byli déle dny či ještě lépe roky objevili bychom celý jeho význam, celou pravdu, kterou skýtá. Strom není jenom krásný na pohled, ale časem, kdybychom u stromu zůstali déle, pochopili bychom, že je také útočištěm pro ptactvo, veverky, ptáci by si zde stavěli svá hnízda a vyváděli svá mláďata. Na podzim by strom poskytl zvířatům své plody a do opadaného listí, by se poté mohl zachumlat ježek, aby přečkal zimu a o mnoho let později až strom zemře a za dlouhý čas se promění nakonec v hlínu, pohnojí ostatní rostlinky, které vyrostou na jeho místě, pohnojí Matku Zemi.. tento význam, tuto pravdu neobjevíme během, těch pár chvil, co budeme na strom hledět a obdivovat jeho jasně zelené listy, jeho mohutnou korunu tyčící se k nebi. A to stejné je i s dítětem. Dítě roste a tím nejen přibývá na váze a zabírá čím dál více místa, ale nabývá zkušenosti a až vyroste, bude významnou složkou přírody stejně jako strom, o kterém jsem mluvila před chvílí. Zkrátka Pravda potřebuje čas.

A zřejmě poslední věc, kterou chci zmínit se tak trochu týká náboženství, i když ve své podstatě spíše naivitou, hloupostí lidí.. zmiňuje to, že lidí vůbec nepřemýšlí nad tím, co říkají.

Jsem nevěřící a ano považuji toto za hloupost, ale vysmívat se kvůli tomu někomu, tak to nikdy, a kdyby mě to náhodou někdy napadlo, vzpomenu si na tuto knihu, na tento úryvek a ten mi v tom jistě zabrání. Zabrání mi v tom stát se takovýmto primitivem a nepřemýšlet nad tím, co říkám a ubližovat tím ostatním, protože je to hnusné a kruté.