Brdy – Plešivec

Další trampování, které jsme podnikli, tentokrát jen s tátou, bylo na Plešivci. Autem jsme jeli do malé vesničky jménem Běštín, kde jsme auto nechali u jednoho starého, ale strašně hodného pána, který nám ho pohlídal. Bohužel zloději mohou být všude. Vydali jsme se po žluté na Plešivec najít starou trampskou boudu na přespání. Mysleli jsme, že to bude docela velký problém najít ji v lese, že je to jako hledání jehly v kupce sena, ale nebylo to tak strašné. Stačilo jít zkrátka po žluté a rozhlížet se kolem sebe, jestli někde nevede nějaká pěšinka a pak najednou několik pěšinek najdete, chvíli po nich jdete.. několik jich je vyšlapaných od zvířat, ale pak najdete tu, která skutečně vede k trampské boudě.

Na Plešivci, jak jsme se dozvěděli od starého pána je přístřešků hned několik. My jsme úspěšně nalezli boudu jménem Chilkoot (jestli někdo rozumíte, proč se takto jmenuje, budu ráda, když mi dáte vědět.. já to nechápu). Asi půl kilometru před boudou na žluté jedna z pěšinek vede k prameni Tří bratří, ze kterého jsme pili, i když těžko říct, jestli se dá pitelnost vody posuzovat podle toho, že je tam hrneček na pití. Nic se nám ale nestalo. Blizoučko boudy je rozcestí a u něj je malinké jezírko s pěkně studenou ale osvěžují vodou, kde létá velké množství vážek, skáče mnoho žab a občas se proplazí i nějaká užovka. Krásná, čistá voda. Na rozdíl od Třech Dvorů, zde bylo ticho, i v noci.

Nádherný západ slunce. Paprsky osvěcovali špičky stromů, ptáčci štěbetali. Lidi téměř žádní, což nám vyhovovalo… jen občas nějaký turista, pán se psem, cyklista či tramp. Nádhera. Spokojenost. Přesně pro tyto okamžiky má smysl žít. Člověk si uvědomí, že ten svět přece jenom není tak strašný. Večer ohýnek. Okouzlující vůně kouře. Třpytivé jiskry létající k nebi. Ticho, jen práskání dřeva, cvrkot, občas sojka hlásící naší přítomnost. Spali jsme pod širákem, koukali na hvězdy a užívali si pár krásných chvil, které nám byly dopřány. Kouzelná příroda. Čerstvý vzduch. Les se spoustou modřínů, ale jinak celkem dost smíšený.. žádné smrkové pole. Jsou okamžiky, kdy jsme skutečně pokojená, cítím se tak nějak jinak.. vyrovnaně, smířeně, okouzleně, spokojeně.. nevím, jak to vyjádřit slovy.. jen vím, že je to neskutečně nádherný pocit a zde jsem ho prožívala celou dobu. Doporučuji. Jestli nejste změkčilý, sem se rozhodně vyplatí doplazit se s krosnou, večer skočit do ledového jezírka a přespat pod hvězdičkami. Dokázala bych zde žít celý život. Nic zde člověku nechybí. Člověk je tu v harmonii s přírodou, zapadá do ní, a co víc si může člověk přát.. co víc si mohu přát? NIC, absolutní dokonalost.

Ráno ve spleti pavučin pokrytých rosou: