My – Zamjatin

Poslední dobou toho mám skutečně nad hlavu. A to i když jsou prázdniny. Zkrátka maturita. A tak tu jsem s další maturitní četbou tentokrát s knihou My od Zamjatina. Musím uznat, že je to kniha, která rozhodně patří mezi ty lepší, aspoň co se týče povinné četby.
Tak tady můj názor na knihu:
My.. dvě písmenka pod kterými se skrývá absolutní hrůza. Tak stručný a zároveň výstižný název pro knihu, kterou napsal Jevgenij Zamjatin v roce 1920. Co tedy skrývá název knihy? Antiutopický román, kde jsou lidé pouhými roboty, nemají jména pouze čísla a ztratili veškerou individualitu.. slova „ty“ či „já“ jsou zapomenuta, existuje jen „MY“. Každý potlačuje veškeré své myšlenky, všichni smí myslet jen jako roboti, jakákoliv odchylka je brána za nemoc, která se musí léčit či operovat (operace mozku vedoucí ke ztrátě fantazie), v nejhorším případě musí být jedinec usmrcen, aby nebyl narušen chod Jednotného státu. Jedinec nemá význam, pouze stát ho má. Brečet pro jedincovu smrt → hloupost. City, láska, sny → zakázáno. Každý má právo spát s každým, vše je ovšem regulováno, vše je povoleno jen na žádost. Nemáš povolení (růžový papírek).. nesmíš. Každý jedinec má rozplánovaný celý den, každý si stále hlídá čas, vše probíhá dle stanoveného programu, vše mimo normu je trestné a musí se okamžitě nahlásit. Lidé bydlí v prosklených obydlích, aby byli stále všem na očích a nemohli dělat nic nekalého, jakékoliv soukromí je pryč.

Hlavní hrdina D-530 je natolik zmanipulován, že skutečně dělá jen to, co má. Později ale zjistí, že to není v jeho silách, i když se snaží býti robotem, nejde to. Je v něm stále zakořeněno lidství. Nedokáže myslet jen v číslech, i když se mu hnusí vše, co neodpovídá normě, stejně se nakonec stane, že i on sám, jí začne odporovat. Zamiluje se do I-330 a nedokáže na ni přestat myslet. Nestačí mu růžové papírky, chce s ní být stále.
Lidé mají povinnost žít ve štěstí, ale copak lze žít šťastně, když nesmějí být lidmi, i když se každý jako člověk narodil? Každý má povinnost být zdravý, ale copak jde být zdravý, když za nemoc se považuje snění, city, emoce, myšlení nad tím, co se děje kolem?
Všichni lidé jsou pojmenováni čísly s písmeny, aby nikdo neměl svou identitu, ale copak tomu jde zabránit? Vždyť stejně když čtu jméno O-90, nepředstavím si vychrtlou modelku, ale boubelatou holčinu, která je natolik hodná, že by se rozdala pro ostatní a naopak I-330.. štíhlá, sebevědomá žena, která si stojí za svými názory, nezkrotná jako bič. I když to jsou jen čísla, stejně si každého představuji jinak, i když má každý stejnou unifu, nic to nemění na tom, že každý je jedinečný, každý je jiný a žádné „my“ není. Já si pod slovem „my“ představuji něco jiného. Lidi, kteří stojí při sobě, kteří si navzájem pomáhají, mají se rádi, jsou ochotni se pro druhého obětovat… tohle není my.. ale jedinci, kteří jsou poskládáni vedle sebe, ale nesmí se spolu upřímně bavit, nesmí spolu diskutovat, nesmí nic. Jen koexistovat vedle sebe a jediné, co mají společného je držet při životě Jednotný stát.
Předtím než jsem četla My, dostala se mi do rukou kniha 1984, ze které jsem byla nadšená. George Orwell, který knihu napsal se inspiroval právě románem My. Také píše o absolutní diktatuře lidí, také varuje před tím, co se může stát, protože někteří lidé mají tendence chtít ovládat ostatní. V mnoha věcech se však díla liší. Hlavní hrdina knihy 1984 si uvědomuje, že tato diktatura je velmi špatná, absolutně se mu hnusí a odmítá se jí podvolit, naopak D-530, když konečně samovolně začne používat svůj mozek, začne něco cítit, jakoby se hnusí trochu sám sobě, myslí si, že je nemocný a opět se chce stát „robotem“. D-530 stále vše počítá, vše přirovnává k matematickým výpočtům, vše do sebe musí logicky zapadat (musím se přiznat, že některým matematickým pojmům jsem ani nerozuměla), jinak nastává chaos, který nepřipadá v úvahu. Musím uznat, že v knize bylo na mě matematiky až příliš. Jako důkaz přikládám úryvek:
„Každý skutečný básník je zajisté Kolumbem. Amerika existovala dlouhé věky před Kolumbem, ale teprve Kolumbus ji dokázal objevit. Násobilka existovala dlouhé věky před R-13, ale teprve R-13 dokázal v panenské houštině číslic najít nové Eldorado. Opravdu, sotva je někdo moudřejší, čistší štěstí než v tomto zázračném světě. Ocel zreziví; starověký Bůh stvořil starověkého, tj. chybujícího člověka, a tedy se sám dopustil chyby. Násobilka je moudřejší, absolutnější než starověký Bůh: nikdy – chápete, nikdy se nedopouští chyby. A nic není šťastnějšího než číslice, žijící podle věčných, logických zákonů násobilky. Žádná nejistota, žádná mýlka. Pravda je jedna a pravdivá cesta je jen jedna; a tato pravda je dvakrát dva a tato pravdivá cesta jsou čtyři.“
Oproti tomu je myslící člověk Winston Smith, který na konci knihy umírá a čtenáři mu ho je líto, protože umírá člověk, který věděl, že je něco špatně, umírá poslední kapka naděje, která mohla zachránit lidstvo. Naopak D-530.. chvílemi jsem si říkala, že mi je jedno, když zemře, protože má stejně úplně vygumovaný mozek, je schopný pomalu spáchat sebevraždu, když zjistí, že je až příliš daleko od normy a mohl by tím pádem ohrozit Jednotný stát. Myslím si, že George Orwell Zamjatinův nápad ještě více rozvedl, ještě více do detailů promyslel svou antiutopickou společnost, vše lépe propracoval. Jinak řečeno asi chápete, že kniha 1984 se mi líbí více, i když Orwell v podstatě nápad okopíroval.
Dostáváme se k závěru knihy.. hlavní hrdina sice přežije, ale je mu vyoperován kus mozku a stává se z něj absolutní loutka Jednotného státu.. stává se z něj skutečně pouhá číslice.. robot. Když jsem četla úplný závěr knihy, byl mi z toho na nic, vzpomněla jsem si také na film Přelet nad kukaččím hnízdem, kde v závěru filmu se také stane z hlavního hrdiny skutečný blázen, i když byl na začátku relativně normální. Zkrátka to, co dělá člověka člověkem, je jeho originální mozek a když o něj přijde, už to není člověk, ale jen figurína, se kterou si může dělat každý, co chce a toho se dá bohužel velmi snadno využít.
Na konci mi přišlo také neuvěřitelně fascinující, jak snadné je člověka ovládnout.. skutečně stačí jen jedna „Velká operace“ a člověk, který dříve tak vášnivě miloval, nyní bez jakékoliv emoce v klidu přihlíží, jak je jeho milá mučena a je mu to jedno.. je t
o děsivé, jak snadno se každý z nás může stát pouhou loutkou, když nebudeme dostatečně opatrní a nebudeme držet otěže.. my, kterým se říká „Spodních deset milionů“.

PS: Teď sdílím článek i zde, ale jinak jsem se přemístila na novou doménu, kam se brzy přemístím úplně.. můj blog najdete nyní na SLONI-SEN.CZ

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *