Mainské lesy

Zvláštní kniha. Když mě kniha nebaví po několika stranách, tak ji odložím a už se k ní nikdy nevrátím. Jsem hrozná. Čtenář na baterky. Takhle jsem odložila například Chrám Matky Boží v Paříži, protože čtyřicetistránkový popis chrámu mě fakt neuchvátil…. Mainské lesy si mě ale nějakým zvláštním způsobem získaly, i když se jedná v podstatě jen o detailní popis tamější přírody. Thoreau si s ním dal totiž skutečně záležet.. včetně latinských názvů a skutečně detailních popisů všeho možného. Možná si mě knihou získal, protože se jedná o popis přírody nikoliv něčeho, co vzniká rukou člověka.

Přišlo mi, že se skutečně snaží držet popisů, ale i tak mu tam občas skočí nějaká filozofická myšlenka. Možná proto jsem knihu dočetla, protože vždy tam nějaká myšlenka skočila. Walden jich je plný, zde jich je pomálu, přesto je ale kniha naprosto boží, protože i kdyby tam byla jen jedna myšlenka, stojí to za to.

Jako vždy jsem si myšlenky podtrhala, protože mě zkrátka zaujmou natolik, že nechci, aby se ztratily. Stejně jako mě, tak i jeho fascinují Indiáni, a tak se často všechny možné myšlenky týkaly právě jich. Byl fascinován detaily tipu, co nosí na sobě, jejich jazykem a zkrátka vším co se jich týká. V knize je ale nepopisuje idylicky, ale zcela objektivně. Což mi přišlo dokonalé, protože se přiznám, že moje představy o nich jsou řekněme hodně zkreslené. 

A teď konečně několik věcí, které jsem si podtrhala:

“Všiml jsem si, že obvykle nosí (Indián, který je provázel Manskými lesy) původně bílou bavlněnou košili, přes ni obléká ještě zelenavou flanelku, ale žádnou vestu. Dále měl flanelové spodky a pevné lněné či plátěné (kdysi též bílé) kalhoty, modré vlněné punčochy, boty z hověziny a košuťák. Nevzal si s sebou nic na převlečení, a jen s pevným, silným kabátem, který měl v kánoi položený na straně, velkou sekerou, puškou, střelivem a přikrývkou, jež mohla v případě potřeby posloužit jako zavazadlo či lodní plachta, a opaskem s velkým, v pouzdře zasunutým nožem dokázal vyrazit do lesů na celé léto. Působilo to velmi soběstačně – žádné pogumované oblečení a jen pár jednoduchých, účinných nástrojů.”

“Losí kůže tu slouží zejména k výrobě mokasínů, v jakých tu jeden či dva Indiáni chodili. Dozvěděl jsem se, že podle nedávno zavedeného zákona státu Maine zde cizinci nesmějí lovit losy v žádném období. Bílým Američanům je to povoleno jen v určité době, ale mainským Indiánům po celý rok.”

“Divočina zažívá náhlý vzestup hladiny všech svých řek a jezer a pociťuje, jak deset tisíc škůdců spodní části jejích nejvznešenějších stromů. Spoustu z nich odtáhnou, smýkají jimi přes kořeny přeživších a svalí je do nejbližší řeky. Když padnou ty nejlepší stromy, uhání tato havěť zase dál, vyplenit další kus divočiny, a všechno se znovu opakuje. Je to, jako kdyby nějaká stěhovavá myší armáda obklíčila les. Dřevorubec kácí stromy ze stejných pohnutek, z jakých je myši ohlodávají – aby si zajistil obživu. Nejspíš mi řeknete, že má zajímavější rodinu než myš. Jak se to vezme. Dřevař hovoří o zdroji “řeziva”, do něhož se rád zavrtá, úplně jako červ. Velebí-li borovici, zpravidla vám sdělí, že ta, kterou pokácel, byla tak velká, že se na vzniklý pařez vešlo volské spřežení – jako by snad ona borovice vyrostla právě proto, aby se stala podnožkou pro voly. Dokážu si představit, jak tito neohrabaní, krotcí a jařmem spojení jeleni, jejichž rohy opatřené na špičkách mosazí prozrazují jejich nevolnictví, postupně zaujmou místo na pařezech všech obřích borovic v celém tomto lese, kde budou přežvykovat píci, až jej promění v pouhou volskou pastvinu, navíc zcela vyčerpanou. Jako by to snad volům prospívalo a do jejich nozder stoupal terpentýn či jiná léčivá látka. Nebo má jejich vyšší poloha pouze představovat symbol toho, že po lesním či loveckém životě je na řadě život pastýřský?
Povahu dřevorubcova obdivu prozradí už jen pouhý způsob, jakým ji vyjadřuje. Pokud by vám prozradil vše, co se mu honí hlavou, řekl by: “Ta borovice byla tak velká, že když jsem ji porazil, vešlo se na její pařez volské spřežení.” Spíše než strom obdivuje kládu, tedy jeho mrtvolu či mršinu. Věřte, milý pane, že pokud byste onen strom nepokácel, mohl klidně stát na svém vlastním pařezu mnohem pohodlněji a pevněji než volské spřežení. Jakým právem vychvalujete ctnosti člověka, kterého jste zavraždil?
Angloameričan je vskutku schopen vyrubat a rozhrabat celý tento vlnící se les, v jehož troskách pak pronese na pařezu projev a dá hlas Buchananovi, ale neumí rozmlouvat s duchem stromu, jejž kácí – nedokáže vnímat poezii a mytologii, která se s příchodem dřevaře vytrácí. Ve své nevědomosti vyhlazuje destičky popsané mýty, aby na ně mohl vytisknout své plakáty a oznámení o schůzích městské rady.”

Přijde mi, že Thoreau má rád “voly”, i ve Waldenu o nich mluví a uvádí je jako příklad v několika svých myšlenkách….

Když tak čtu už po několikáté ten poslední úryvek, napadá mě, zda tuto knihu náhodou nečetl i Antoine de Saint-Exupéry, protože v Malém Princovi najdeme něco podobného: 

“Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“

Zkrátka “dospělí”, mezi které patří i “dřevorubci” rádi všechno hodnotí skutečně zvláštními způsoby.

Když jsem knihu četla, přišlo mi škoda, že se neučí dějepis tím, že dají člověku přečíst podobnou knihu. Člověk se učí povětšinou, jak žije “horních deset tisíc”, ale ne o běžných lidech a zde právě je život běžných lidí. Lidí, žijících ve srubech v mainských lesích či dřevorubců, kteří zde kácí kvůli své obživě. Thoreau popisuje jak těžba probíhá a podobně. Přišlo mi to neuvěřitelně zajímavé, protože se mě to v uvozovkách týká. Když bych žila v té době, třeba bych takhle žila. 😊

Například mi vůbec nedošlo, že když se dřevo splavuje, dělají to takhle všichni, a tak každý dřevorubec musí mít speciální značku, kterou do dřeva vyryje a tím si svoje dřevo pozná. A druhá věc je, že toho musí pokácet mnohem víc, než potřebuje ke své obživě, protože část dřeva nedorazí do svého cíle. Částečně to může ovlivnit, že chodí po březích a dřevo, které se zaseklo znovu pouští do proudu, ale stejně to není 100%. Nevím proč, ale takovéhle poznatky mi přijdou fascinující, ať se jdou všichni králové vycpat.

Thoreau v knize popisuje, jak Indiáni čelí otravným komárům.. dává seznam toho, co si člověk má vzít s sebou, pokud bude chtít podstoupit stejnou výpravu jako on a na kolik ho to přijde (ach ty ceny.. byly hodně někde jinde než nyní).. takové informace mi přijdou fascinující. Či také slovník, kde uvádí některá indiánská slova, která se mu podařilo pochytit či od někoho zjistit, co znamenají. To jsou informace, které mě zajímají. 😅

Zkrátka pokud vám přijde fascinující číst popisy přírody, dozvědět se něco o Indiánech a dozvědět se něco o životě Thoreaua, tak moc doporučuji. V knize člověk najde opravdu mnohé. Vše je navíc ještě doplněno vysvětlivkami, což je totálně boží. Například: Thoreau uvádí nějaký latinský název rostliny a v poznámkách člověk najde, že byl druh přejmenován či rozdělen na dva nové… T. někoho cituje a v poznámkách je uvedeno koho či na co je to narážka a podobně. Zkrátka je kniha celá moc hezky zpracovaná.

Četli jste někdy něco od Thoreaua? Protože asi je jasné, že pro mě je to jeden z nej autorů.