Vždy když jsem jdu.. totiž jdu na svůj blog.. na svůj Sloní sen.. tak je mi téměř vždy mizerně a potřebuji se zněčeho vypsat a dnešek nebude výjimkou.
Dnes v seriálu zemřela hlavní postava.. postava které měla jako svůj symbol fénixe.. posvátného ptáka, který když zemře pa opět povztane z popela.. aspoň tomu tak bylo doposud.. v tomto díle však ne fénix odešel už navždy.. smrt pohltí každého.. i toho nesmrtelného.. každý přijde o život ať se mu vedlo jak koliv. Smrt.. to je to slovo které všem vrtá v hlavě, kterého se bojí, které uvadí každého do nejistoty.. bolesti a zoufalství. To je to první, co jsem vám dnes chtěla říci.
(Google.com)
Druhá věc je citát.. citát od jednoho moudrého člověka, kterého si strašně cením a doufám, že si možná někdy v budoucnu přečte.. co se Žolandě honí v hlavě.. tento citát řekl.. je to tak rok zpátky, ale pořád jsem nepřišla na to. jestli je pravdivý či nikoliv a já vám nyní chci říct několik úhlů pohledu, jak jsem nad ním přemýšlela, ale nejdříve ten citát:
„Život nám nebyl dán jako dar, ale jako úkol.“
Moje první úvaha byla, že tento citát je pravdivý, protože osoba která ho řekla by mi rozhodně nelhala.
Život je těžký namáhavý a toho pěkného je málo.. a takové úkoly bývají.
Druhá moje úvaha však byla opačná.. život je dar, protože není nic hezčího než žití, bytí.. příroda je tak krásná a není nic hezčího než dar, který nám dává a to je ten, že v ní můžeme žít.. to my lidi si tento dárek kazíme a děláme z něho noční můru, která nám kazí dobré spaní. To my za to můžeme, že se dar promění v peklo.. a proto, když někdo řekne, že je tento citát pravdivý, rozhodně nemá pěkný život a je pro něj těžký, namahavý.. zkrátka úkol. A proto ho řekla ta osoba.. nemá ráda lidi stejně jako já.. a žít mezi nimi je pro ní utrpením.. úkolem, který musí splnit. Vždy když mluví o lidech.. jakoby jí pukalo srdce, v očích jí je vidt smutek, bolest a zároveň nechce dát své myšlenky tolik najevo.. ale já ty myšlenky vidím.. ty oči mi to poví.. oči nelžou.. nemohou.. nechtějí ani to nedokážou.. miluji oči.. jsou tak upřímné.. fascinující.. pravé, pravdivé a každé má jiné.. všechnyjsou dokonalé.
(Google.com)
Tyto oči možná znáte.. jsou filmu, který se jmenuje Výchozí bod a patří rozhodně k těm lepším, co jsem viděla.. na prvním místě je ovšem pořád Útěk do divočiny, který mě zkrátka a dobře absolutně okouzlil. Každopádně o filmu Výchozí bod budu také jistě někdy psát, avšak nebudu psát, že brzy, protože netuším, kdy to „brzy“ nastane. Takže jestli se o tomto filmu chcete něco dozvědět koukněte se na google a nebo sem.
(Google.com)
Třetí moje úvaha byl smutek.. co když to je skutečně pravda a ne jen z toho důvodu, že to říkala ta osoba, ale zkrátka protože je a nic na světě tuto pravdu nemůže změnit.. touto úvahou na mě přišla jedna z mých obvyklích „depresí“, o kterých už jsem párkrát psala.
Čtvrtá moje úvaha je naprosté váhání.. hromada myšlenek, které spolu bojují a žádná nevyhrává a možná proto jsem se rozhodla sem napsat.. aby jste vyřešili moje „poslední stadium“ (absolutně netuší, jak jinak to nazvat).
(Google.com)
Tak co, která úvaha je pravdivá a nebo vás napadá ještě něco jiného?
PS.: Zapomněla jsem napsat, o jaký seriál se jedná.. je to Velkolepé století.. zrovna dnes jsem narazila na jeden pěkný blog o něm zde.
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.
Já se také lidem rádá dívám do očí. Řeknou o nich všechno.
[1]: Někdy mi přijde, že řeknou i to co oni sami o sobě nevědí, a ví to jen nějaká "skrytá část mozku", která vyšle signál očím, aby to řekly 😉
Oči dokáží říct mnohé, ani se nemusí mluvit a stačí se dívat. Jen…, ne každý se dokáže dívat tomu druhému do očí přímo.
[3]:To je bohužel pravda.. a v dnešní době zvlášť.. napsat na fb už tě nemiluji.. rozejděme se a nebo to říci do očí to je velký rozdíl.. a dnešní doba toto lidem ulehčuje.. říct něco do očí je mnohem těžší a proto než člověk toto rozhodnutí udělá mnohem lépe si to promyslí než když to napíše na facebooku.
Absolutně nechápu tvůj způsob myšlení… přemýšlíš nad někdy až přehnaně zbytečnými věcmi a pokud nenávidíš lidi, jak pak můžeš žít sama se sebou? Celkově ty články nedávájí občas smysl, jelikož si často protiřečíš. A možná by stálo zamyslet se spíš nad tím, jestli tenhle názor nezastáváš jen abys na někoho udělala dojem
[5]: To se ani nediví, že ho nechápeš, já se totiž ve svých myšlenkách někdy také nevyznám a proto mám tento blog, abych si svoje myšlenky srovnala… jak můžu žít sama se sebou.. jednoduše.. lidi nesnáším v tom případě i částečně sebe.. problém je v tom, že já je nenávidím kvůli tomu jací jsou a proto, když se chovám podle toho, jak si myslím, že je správné, že by se měli chovat a jací by měli být, tak se mi se mnou samou žije celkem dobře.. a dojem na ostatní rozhodně udělat nechci.. protože to jsou lidi a ty mi jsou v určitém slova smyslu dost ukradení a mrzí mě, že si toto myslíš, protože moje články rozhodně nechtěly tímto způsobem působit. Kdybych chtěla dělat dojem.. velkou návštěvnost na blogu atd.. tak si rozhodně nevyberu za téma blogu to, co jsem si vybrala a tím je Sloní sen. Psala bych třeba o módě či jiných hloupostech, které v dnešní době "letí", ale tím bych zradila sama sebe, protože těmito věcmi opovrhuji a jsou pro mě něčím, tak nedůležitým, že je to v podstatě nic.