Za mě jsou jen tři typy pláče. Ten nejkrásnější, který každému přeji zažít. Je pláč z radosti. Z upřímné radosti. Brečela jsem takhle jen několikrát v životě. Vzpomenu si teď jen na některé.
1)
Když na týden zmizel náš kocour Nobi a mysleli jsme, že zemřel a pak najednou slyšíme mňouknutí v kuchyni.
2)
Tenhle pláč byl asi nejvíc zvláštní. Byla jsem obyčejný puberťák, co chodil do školy a na sídlišti se bavil se všemi možnými lidmi. S lidmi, kteří kouřili, hulili či chlastali a navzájem se pomlouvali. I přesto jsem se s nimi bavila, protože jsem nechtěla být sama. Mamka věděla, že nejs šťastná, a tak googlila a našla biologický spolek Arachne a přihlásila mě na týdenní biologické soustředění. První večer na soustředění jsme se sešli v kruhu a představovali se, zpívali atd. A já hned ten první večer věděla, že tohle jsou oni. Tohle jsou lidi, se kterými chci strávit zbytek života. Sem mezi ně patřím. Tady je můj domov. Tohle je moje nová rodina. A měla jsem pravdu jsou mojí rodinou do teď. Seděla jsem v kruhu uprostřed „cizích“ lidí a brečela jsem štěstím, protože jsem měla pocit, že je znám od narození.
3)
4)
Byla jsem na soustředění na Arachne a na konci, když jsme měli snem v kruhu nám Jája řekla, že je těhotná. Není většího štěstí než když se rozmnožují Arachňáci. Jen tak dál.
Přišli jsme o pejska Alvouška a po třech měsících jsme si jeli pro nového pro našeho Bertíka. Konečně zase celá rodina, i když už trochu jinak. Cestou zpět od chovatele se štěnětem v náručí je brečela jak želva.
5)
6)
Možná jsem uplakánek, protože by nikdo kvůli takové „hlouposti“ nebrečel, ale neuvěřitelnou radost mi udělal táta k Vánocům. Dal mi totiž knihu Karel (Gott). Brečela jsem proto, že mi přišlo hrozně moc hezký, že mě táta tak dobře zná. Svou prvorozenou holčičku. Ze své první platonické lásky, která započala tak ve 3 letech totiž člověk nikdy nevyroste. A táta to ví. Kvůli Kájovi (Gottovi) se nakonec můj Kája (pes) jmenuje Kája. Zkrátka jsem vyrostla na Včelce Máje a nebylo co řešit.
No a poslední bylo teď nedávno. Opět pes. Tentokrát Karel. S Bertíkem jsem si bohužel uvědomila, že to nikdy nebude můj Bráška Alvoušek. Je to jiné plemeno, než byl on a nevyhovují mi některé povahové rysy. Proto, když jsem si teď jela pro Káju, zase pro baseta. Byla jsem šťastná a když jsem pak nového Brášku s velkým B držela v náručí bez slz se to neobešlo.
V takových chvílích si člověk uvědomí, na čem mu skutečně záleží. Na RODINĚ. Děkuju, že vás mám. Miluju vás.
"Běžný pláč"
Dalším typem pláče je pak „Běžný pláč“. Jsem člověk co si rád zapláče. Měsíčky. Romantický film. Odřený loket. Krájení cibule. Špatná známka ve škole. Záchvat smíchu. Atd.
"Smrt"
No a poslední pláč je ten nejhorší a je opět kvůli rodině. Jmenuje se „Smrt“. Není horšího pláče a nikomu ho nepřeju. Není nic horšího než když zemře člen rodiny a věřte mi, že je jedno, jestli se jedná o člověčího člena rodiny či o toho chlupatého. Oba nenávidím. Oba se stále dokola vrací. A v srdci se nikdy neutiší, jen si na ně člověk zvykne.
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.