Černoušci

Nedávno jsem byla venku, jen tak si popovídat s někým jiným než s mojí sestrou. Potkala jsem Báru… desetiletou sestru mojí bývalé spolužačky. Je to fajn holka. Je velmi společenská a proto jsem nebyla jediná s kým se bavila. Bavila se i s asi dvouletým Damiánkem, s jeho dvěma bratry, kterým je asi tak 3 a 5 let a s jejich starší sestrou Jesikou, které je nanejvýš osm let. Jsou to černošci.. 4 sourozenci. A to mi ještě Jesika řekla, že jich je sedm. Ostatní jsou ale starší a zřejmě si nechtějí povídat a hrát na hřišti. Já jsem sice „velká“, ale těmto malým dětičkám jsem neodolala, když jsem chtěla být s nimi, musela jsem si hrát. Byly to ty nejkrásnější hodiny mého života, jsou tak neviní, neposkvrnění životem.. neznají tu největší bolest.. smrt. Pro Damíka je největší bolestí, když nedostane koloběžku od svého staršího brášky. Nemůže dělat, to co on a začne plakat. Já jsem na něj ale vyzrála. Vzala jsem ho k nám do bytu a ukázala mu naší domácí zoo… chůvičky, zebřičky, králíka, morče, psa, kocoura a křečka. Zvířátka se mu moc líbila, ale když uviděl z balkónu, dole na chodníku svého brášku bylo rozhodnuto, jde se zpět… cíl = koloběžka. Bráška se mezitím vyjezdil a koloběžku mu skutečně půjčil. Damíkovi se rozzářily oči, konečně se zmocnil bráškovy hračky a byl štěstím bez sebe. Drandil si to od jednoho paneláku k druhému… strašně roztomilé mimčo.

Nasbírali jsme spoustu ořechů, protože už začínají být zralý. Hned jsem se jimi začala ládovat.. všichni 4 na mě koukali a tak jsem jim to musela ukázat, jak se k té dobrotě dostat. Nejdříve sklidit ze stromu, pak nohou zbavit ořech zeleného štítu, který nám všem obarvil jak boty tak i ruce.. potom se musí na již hnědý ořech pořádně silou dupnout, aby jsme se dostali přes skořápku a jsme skoro u cíle.. dostaneme se k jedlé části ořechu k „mozku“ a už zbývá jen odstranit tenoučkou slupku, která má hořkou chuť a pak šup s tím do pusy. Mňam! Myslela jsem, že na to kluci nebudou mít sílu, ale měli. Všechno pěkně rozdupali, tak jak měli a dokonce i těžkou práci na soustředění i složitou na prsty.. je to dost piplačka, myslím tím závěrečné sundávaní slupky. Všichni i ten nejmladší a zároveň můj miláček Damík to zvládli. Jsou úžasně chytří a i zruční. Bílé malé dítě by si s tím neporadilo, ale tihle hned. Je to pravda.. jsme zmutovaný příšery, které vše ničí.. nesnášela jsem lidi, kvůli tomu jací jsou. Spletla jsem se nesnáším bílý lidi.

Ve filmu Nespoutaný Django, říká Leonardo DiCaprio, že jeden černý muž měl mnoho šancí zabít jeho otce, ale nikdy to neudělal… udělal by to jen Django.. jeden z deseti tisíc, ten který není pitomí, ale je to jinak. Ten jeden, z těch deseti tisíc, je naopak zmutovaný černoch s nechutnými vlastnostmi bílého muže (v dnešní době je již tato vlastnost podle mého názoru častější).. to je Django.. teď už to chápu, teď už znám pravdu.

Dnes to bylo poprvé, kdy jsem šáhla na černou pleť. Černochy jsem už viděla, ale byli vždy cizí a nešlo říci.. Mohu si Vás ošahat?.. Nemluvila jsem s nimi příliš mnoho a proto jsem nevěděla, jací vlastně jsou. Tento den mi, ale zase otevřel oči o něco více. Ukázal mi, kdo jsou ti černí lidé, ukázal mi, jak úžasná mají srdce. Jak jsou chytří, fyzicky zdatní (hrají bezvadně fotbal) a jak jsou roztomilí. Až naivně věří ostatním, nechají se snadno zkazit. Damíka jsme naučili říkat „kok**“, protože je malý říkal jen „koko“, pak „pí**“.. on „píša“ a „bdel“ místo „prd**e“. Začali jsme se mu smát a on byl šťastný, že je středem pozornosti. Ukázat prostředníček, bylo však moc složité. Natáhla jsem mu palec a prostředníček, ostatní prsty skrčila, když jsem je ale pustila ukazováček vystřelil nahoru a on ukazoval tři.. a šel to ukázat bráškovi. Pak to na sebe vzájemně ukazovali a my s Bárou jsme se jim strašně smály. Ne každý je ale jako Bára, když byl Damík u nás potkali jsme na chodbě sousedku a ta úplně vyvalila oči, že už nám nestačí zvířata a myslela si, že jsme adoptovali černocha. Tuto iluzi jsem jí nevymlouvala, protože její výraz mě skutku pobavil. Venku jsme pak potkali ještě jednu sousedku, ale ta se alespoň snažila udivení skrývat. Potom co jsem ale strávila s těmito lidičkami odpoledne, nemohu se divit těm, kteří jsou rasisti. Jsou jako Damík.. závidí. Rozdíl je však v tom, že Damík koloběžku dostal, oni však nikdy nebudou chytřejší, roztomilejší a víc fyzicky zdatní, i kdyby se na černo přebarvili. Mají svou nemožnost v genech a já bohužel taky. A proto jim také závidím, ale rozhodně ne natolik, že bych je zabíjela, tak jak je to v mnoha filmech. Jediné odpoledne.. tak 2 hodiny a mám tolik nových věcí, které jsem se dozvěděla a o kterých mohu přemýšlet až se mi bude z hlavy kouřit.

PS.: Ještě jsem se nezmínil o vlasech, mají je jako ovečky.. prostě je miluju.. jsou úžasní.