Jsou prázdniny.. já budu maturovat, a tak jsem se pustila do povinné četby.. učitelka nám zadala přečíst knihu Alchymista.. tak jsem si ji teď přečetla.
O této knize jsem se dozvěděla od své spolužačky, která mi ji půjčila domů. Blížil se konec školního roku, a tak jsem toho měla hodně ve škole a na knihu se ani nepodívala, i když mi ležela doma na stole. Učitelka nám řekla, co si můžeme přečíst přes prázdniny a mezi nimi byla tato kniha.
Kniha mi trochu připomíná Malého prince.. přijde mi taková trochu pohádková.. jednoduchá a přitom v ní je tolik věcí k zamyšlení.. rozdíl je asi v tom, že u Malého prince máte „hluboké myšlenky“ mezi řádky, což zde jsou napsány docela přímo.. narovinu.
Kniha mi přijde skvělá jako prázdninové čtení, není napsaná nijak složitým jazykem či dlouhými větami a je rozčleněna na kratičké kapitolky, takže jde její četbu téměř kdykoliv přerušit a odběhnout dělat něco jiného. Knihu také považuji za prázdninovou právě z toho důvodu, že myšlenky jsou zde napsány narovinu, což se hodí, protože po deseti měsících učení nevím ani, kolik je jedna plus jedna, natožpak přemýšlet a hledat myšlenky mezi řádky, na to mi skutečně mozek nestačí.
Jsem úplně vygumovaná a potřebuji vše mít před očima srozumitelně. Kniha má také dobrý konec. O prázdninách se mi brečet nechce, takže to je také výhoda. Alchymista je také trochu motivační čtení, lákající, abychom neztráceli čas a užívali života naplno.. no a kdy jindy má člověk čas na nějaké to dobrodružství než právě o prázdninách. Tyto řádky by se daly nazvat možná trochu recenzí.. teď však se chci dostat již k ději, takže pokud nechcete vědět o čem kniha je.. chcete to mít jako překvapení, nečtěte dál.
Kniha je o mladém chlapci, který se rozhodl žít.. skutečně žít.. plnit si své životní sny a nedělat to, co se od něj očekává a poté litovat, že se stal knězem, jak si přáli rodiče. Pořizuje si stádo ovcí a stává se tedy pastýřem, aby mohl cestovat po světě.. od ovcí se přiučí spoustu věcí.. například, že na rozdíl od lidí, kteří se stále kvůli něčemu stresují.. ony jsou spokojené a postačí jim k tomu pouze tráva a voda. Pak ale přijdou dny, kdy se chlapci zdají zvláštní sny a on se rozhodne vydat na cestu.. přijde k cikánce, která mu řekne, že když dojde k pyramidám najde poklad a protože mu moudrý muž.. král, kterého potkal, řekl, že se má řídit znameními, uposlechne cikánku a vydá se na cestu, během které pozná spoustu nových věcí nabyde mnoha zkušeností, až dojde k pyramidám.. najde POKLAD.
U pyramid totiž zjistí, že se má vrátit zpět na počátek všech svých cest a tam že poklad je. Uvědomí si, že poklad je fajn, ale bez cesty.. bez dobrodružství by to nebylo ono.. a proto je dobře, že cikánka mu neřekla či nevěděla, že poklad je.. tam kde zrovna je.. ale donutila ho absolvovat celou cestu.. která byla sice náročná, ale dala mu mnohem více než poklad sám.
Alchymista mě zaujal tím, jak nám vysvětluje, jak mnohé věci lidé přehlíží, i když je mají přímo před očima a tím se okrádají, ukazuje, jak lidé přichází o mnohé jen kvůli strachu. Celá se nese v zajímavém trochu mystickém stylu, který nutí se člověka zamyslet nad svým životem a podívat se na některá svá rozhodnutí.. minulá či budoucí trochu jinak.
Listuji knihu a narážím na několik řádek… král.. starý muž říká pastýři, o čem je kniha, kterou se právě hodlá číst.. tučně vyznačím slova, která mě zaujala:
“ ‚Kniha je to důležitá, ale hrozně nudná.‘ ….. ‚Mluví se tu o něčem, co se objevuje skoro ve všech knížkách,‘ …. ‚totiž o neschopnosti člověka zvolit si svůj vlastní osud. A nakonec ještě čtenáře přesvědčí, že uvěří největší lži na světě.‘ ‚A jaká je největší lež na světě?‘ …. ‚Tahleta: že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem, a ten pak podléhá osudu. To je největší lež na světě.‘ „
A listuji na další „motivační“ úryvek.. na jednu stranu mi přijde, že řádky psal nějaký snílek.. na druhou stranu mě nutí se nad nimi zamyslet a začít se chovat podle nich, protože nenacházím důvod, proč ne? Začínám si uvědomovat, že lidé některým jiným říkají snílci, ale jen kvůli tomu, že samy nemají dost odvahy snít, natožpak své sny uskutečnit. Zde úryvek.. trochu delší.. promiňte, ale jinak by to nedávalo smysl.
“ ‚Já jsem v Sálemě Král,‘ řekl mu předtím stařec.
‚Jak to, že si král povídá s pastýřem,‘ zeptal se zahanbený a ohromený Santiago.
‚Z různých příčin. Ale dejme tomu, že ta nejdůležitější je, že ty jsi schopen naplnit svůj Osobní příběh.‘
Pastýř nevěděl, co je ten Osobní příběh.
‚To je to, co jsi odjakživa chtěl dělat. Každý člověk zkraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh.
V té době, je všechno jasné a možné a lidé se nebojí snít a přát si všechno to, co by v životě rádi dělali. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že Osobní příběh uskutečnit nelze.’…. ‚Jsou to síly, které se zdají zlé, ale v podstatě tě učí, jak máš uskutečnit svůj Osobní příběh. Připravují tvého ducha a tvou vůli, protože na této planetě platí jedna veliká pravda: ať jsi kdokoli a děláš cokoliv, když něco doopravdy chceš, je to proto, že se to přání zrodilo v duši Vesmíru. Je to tvé poslání na Zemi.‘
‚I kdyby to třeba bylo jen chodit po světě? Nebo vzít si dceru obchodníka s látkami?‘
‚Nebo hledat poklad. Duše světa se živí štěstím lidí. Anebo naopak neštěstím, závistí, žárlivostí splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno.
A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.‘
‚Jak to, že si král povídá s pastýřem,‘ „….
Tahle věta naráží na to, čemu skutečně nerozumím, proč by se bohatý nemohl bavit s chudým.. a už jen to, že se pastýř na to ptá je hrozné, protože už jen ta otázka znamená, že je to něco naprosto neobvyklého.. pomalu něco špatného.. proč ale? Asi proto, že ti lidé.. ti Bohatí si myslí, že jsou něco víc a ostatními opovrhují ..a ta otázka?… chudí jsou již zvyklí na to, že jsou bráni jako lůza a když
se s nimi pak někdo baví, samy se tomu diví.. to je hrozné… takhle by to nemělo být nastavené.. vždyť tahle hloupost je v nás přímo zakořeněná.. ale proč?
“ ‚Proč vlastně paseš ovce?‘
‚Protože rád chodím světem.’….
‚Tamhleten si taky jako dítě přál chodit světem. Pak si ale raději pořídil tenhle vozík s praženou kukuřicí a teď celé roky šetří. Až bude starý, stráví měsíc v Africe. Nepochopil, že člověk má vždycky podmínky k tomu, aby udělal to, o čem sní.‘
‚Měl se raději stát pastýřem,‘ uvažoval nahlas chlapec.
‚Pomýšlel na to,‘ řekl stařec. ‚Ale takový pouliční prodavač je něco více než pastýř. Pouliční prodavač má střechu nad hlavou, kdežto pastýř spí pod širým nebem. Otcové dají svou dceru raději pouličnímu prodavači než pastýři.‘ ….
‚Prostě to, co si lidé myslí o pouličních prodavačích a o pastýřích, se pro ně stalo důležitější než Osobní příběh.‘ „
Opět jedna z věcí, které mě nutí k zamyšlení, proč lidé upřednostňují některé lidi před jinými na základě hloupostí.. předsudků. Vždyť přece otcově dceři by bylo lépe se šťastným pasáčkem ovcí než s pouličním prodavačem, který se potuluje životem zhroucený, protože ztratil svůj smysl života.. ztratil směr a je zničený. Přesně proto je těžké uskutečnit svůj „Osobní příběh“, protože ostatní vám podkopávají nohy a vám nezbývá nic jiného než se stát „pouličním prodavačem“ či najít někoho, kdo také zná smysl života a ví, že „Osobní příběh“ je důležitější než „střecha nad hlavou“.
Koukám, že jak listuji knihu, začínám se rozepisovat.. ale jsem v tom nevině.. zkrátka musím opsat nejdříve úryvek a pak k němu říct, co mě na něm zaujalo.. a v knize je zkrátka fascinujících míst mnoho. Tak budu ještě chvíli pokračovat.
“ ‚Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na Tajemství štěstí. Syn…. došel k nádhernému hradu, tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil Mudrc, kterého hledal…. Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď nemá čas, aby mu Tajemství štěstí vyložil. Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny.
‚Chci tě ale o něco poprosit,‘ dodal Mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. ‚Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil.‘
Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k Mudrcovi.
‚Tak co,‘ zeptal se Mudrc, ‚viděl si ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?‘
Mladík se zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu Mudrc svěřil.
‚Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa,‘ řekl Mudrc.
‚Nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš.‘
Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k Mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl.
‚Kde ale jsou ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?‘ zeptal se Mudrc.
Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.
‚Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát,‘ řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. ‚Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.'“
Myslím, že k tomuto úryvku není, co dodat. Chci vám jím ukázat zvláštnost knihy. Jakým stylem je psaná.. je to příběh.. dočista obyčejný příběh o pasáčkovi ovcí, který se toulá po světě a poznává různé lidi. Pak je tu ale obrácená strana mince, která dává knize něco absolutně neobvyklého.. úchvatného.. nepopsatelného. Část, která nutí každým slovem, každou větou k zamyšlení.
Ještě poslední úryvek chci uvést:
„Přijeli k nim tři ozbrojení muži a chtěli vědět, co tu pohledávají.“…. ‚Co to je?‘ zeptal se. (ozbrojený muž)
‚To je Kámen mudrců a Elixír věčného mládí. Je to Velké dílo alchymistů. Kdo se toho elixíru napije, nikdy neonemocní, a jediný úlomek z toho kamene promění jakýkoli kov ve zlato.‘
Strážci se tomu srdečně zasmáli a Alchymista se smál s nimi. Jeho odpověď je pobavila a nechali je bez potíží odjet se všemi jejich věcmi.
‚Zbláznil jste se?‘ divil se Santiago, když už byli dostatečně daleko. ‚Proč jste jim to řekl?‘
‚Abych ti předvedl jeden prostý zákon světa,‘ odpověděl Alchymista, ‚Když před sebou máme velký poklad, nikdy to nepoznáme. A víš proč? Protože lidé na poklady nevěří.'“
Celá kniha ve skutečnosti není vůbec o ději.. ale ukazuje nám, jak někdy lidé jsou slepí, neváží si věcí. Kniha nám říká, že máme věnovat pozornost drobnostem.. „znamením“ .. řídit se podle nich a když překonáme určité překážky a nevzdáme to „Celý Vesmír se spojí a pomůže nám dosáhnout cíle, o kterém jsme celou věčnost snili.“ A takovým věcem se přece hezky věří.. když nám někdo dá naději splnit si své sny, a proto se mi četba velmi líbila……..
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.
Jedna z mnoha knizek, ktere jsem nedocetl. Jak tak ctu, velka skoda. Celkem si me navnadila, tak asi budu pokracovat. Nebo to radeji vezmu od zacatku. 🙂
Tu neznám
Četl jsem od něj cosi podiobného…tam se hrdina chce stát rytířem soudobého řádu, tak musí podstoupit náročnou napůl mystickou cestu—
[3]: Je to možné… zkrátka autor píše o tom, co se mu honí v hlavě.. no a píše holt o tom, co ho zajímá.. což je v podstatě často stále to samé dokola akorát něco vždy poupraví. Všimla jsem si toho i u Jacka Londna, četla jsem knihu Bílý tesák, moc se mi líbila, tak jsem se pak pustila do knihy, která se jmenuje Volání divočiny, ale bylo to tak podobné, že mě to přestalo bavit.. možná bych ji musela číst teď, kdy už nevím, o čem Bílý tesák byl, takže by ta kniha pro mě byla zajímavější. Zkrátka každý autor píše o tom, co ho baví.. já bych třeba nikdy nemohla psát o módě a podobných věcech.. držím se spíš úvah, přírody či takhle recenze na nějakou knihu.. co není o módě atd.
Pingback: Gerald Durrell - O mé rodině a jiné zvířeně (My Family and Other Animals) - Sloní sen