Lidé a jejich vliv na biodiverzitu

Lze namítat, že v České republice dle souhrnného přehledu o půdním fondu (ČÚZK 2019 a 2018) naopak zaznamenáváme pokles, co se týče plochy ovlivňované člověkem. Například orné půdy v roce 2018 bylo 2 951 395 ha, zatímco v roce 2019 2 940 927 ha, což činí pokles o 10 468 ha. [5,4] Problém je, že to neznamená, že se zmíněné plochy změnily na území vhodná pro flóru a faunu, a že na nich bude vznikat velká biodiverzita. Jsou to plochy, které se změnily např. na travní porosty, které postupně zarůstají křovinami, a na takových místech stále příliš velký počet druhů nenajdeme. Řada míst je také zastavěna velkokapacitními sklady či jinými stavbami. V dnešní nepřirozené krajině se plochy, kde chceme mít značné množství druhů, musí udržovat, protože nejsou schopny se samy udržet přirozenými biologickými procesy.

Další argument, který “fandí” přírodě, že dokáže nápor lidí zvládnout a obstát, je náhled do historie, kde se mluví o šesti velkých vymíráních, při kterých vyhynula značná část žijících druhů. [1] Na tento argument lze ovšem namítat fakt, že než se opět zvýšila biodiverzita, trvalo to miliony let, a proto v lidském měřítku našeho života nemůžeme na schopnost přírody vrátit se k vysoké biodiverzitě spoléhat, a také nelze spoléhat, že by člověk vyhynul a tím se příroda mohla vrátit ke svému přirozenému klimaxu. V tomto případě si ale můžeme také vzpomenout na Černobyl, který je ukázkou, že příroda je schopná si vzít lidské výtvory zpět již v horizontu lidského života, a že stačí, aby člověk místo opustil, a celá řada druhů zde najde útočiště v jinak nehostinném prostředí obhospodařovaném člověkem. Rozhodně se však nedá mluvit o tom, že by se tu za chvíli mohly vyvinout nové druhy a také se opět jedná jen o lokální změny.

Závěrem bych chtěla zmínit, že i přes řadu překážek se stále najdou lidé, kteří se intenzivně zasazují za ochranu přírody a snaží se o její návrat do “divokého” stavu. V Evropě se tím zabývá nezisková organizace Rewilding Europe, do které se zapojilo i Hnutí DUHA s kampaní Česká divočina a snahou navrátit do republiky velké šelmy. Za zmínku stojí i společnost Česká krajina, která pase velké kopytníky v Milovicích a vrací tím význam megafauně, která byla dříve přirozenou součástí krajiny, jak jsem zmiňovala na začátku. [6] Vhodné by bylo, kdyby šlo na ochranu přírody a podporu jejího menšího devastování více dotací a také se pokusit stále zpřísňovat některá opatření, a to na zákonné úrovni.
Nutné je také změnit evropské zemědělské dotace, protože ačkoliv bylo vyčleněno 66 miliard eur ze Společné zemědělské politiky, které měly za cíl zajistit zvýšení biologické rozmanitosti, tak dle průzkumů naopak diverzita stále klesá [7]. Je nutné dotace rozdělit tak, aby zemědělci měli motivaci je využívat na ekologické obhospodařování svých polí a zvýšili zde výskyt přírodních prvků a značná část peněz, aby směřovala přímo na ochranu přírody a klimatu. Nyní jsou však dotace čerpány často jen na minoritní záležitosti, které nemají velký vliv a potenciál ke zlepšení situace, protože pro mnohé úkony jsou stále nedostatečné a zemědělcům se nevyplácí je čerpat a raději dál hospodaří příliš intenzivními způsoby.
Tím chci říct, že jsou snahy o ochranu přírody a o udržení její pestrosti, ale stále je třeba se zasazovat o to, aby se v nich pokračovalo a ještě lépe jich přibývalo.