Ztracené vzpomínky

Zapomenout je to jediné, co člověku pomůže, aby se vzchopil..měla jsem psa..fenku, přejel jí vlak. Některé věci si sice pamatuji, jako kdyby byly dnes..ale většina je stále rozmazanější a rozmazanější, až se úplně ztrácí v šeru. Fenku si již ani nepamatuji jen fotky mi jí vždy dokáží přpomenout a proto se na ně radji nekoukám..ta rána je ale na srdci pořád, i když si jí moc nepamatuji vím, že v mém životě byla, že jsme spolu zažili pár hezkých chvil, chvil které jsou sice rozmazané, ale pořád jsou..chvil na které se nikdy nedá úplně zapomenout. Zapomenout je úleva od smutku od bolesti. Chce to ale čas, spoustu času, ubilo již pět let a stejně je ta rána pořád otevřená a krvácí. Krvácí až je neuvěřitelné, že někdy přestane, že se někdy ta rána zahojí. Se smrtí se mi podařilo se vyrovnat díky Alvouškovi,mému bráškovi..je to její syn..on jediný se jí může aspoň z části vyrovnat. Proto, jak jsem již psala v předchozích článcích, chci aby si užil s fenkou, protože chci jeho potomka..potomka, který mi je bude připomínat. Potomka, který vyplní tu díru v srdci, které tam zůstala. Protojsem vás již žádala, jestli by se nenašla nějaká fenka, protože já si život bez brášky nedovedu představit a až zemře budu potřebovat aspoň nějakou tu náplast, která mi snad trošku pomůže zapomenout a přestat smutnit.

PS.: Článek byl napsán holkou, která celou dobu, co ho psala brečela a neměla sílu ho číst znova, tak jí prosím odpusťte těch pár chyb, co po ní zůstalo.