Životní cíl

Opět pár řádků, které píše naprosto retardovaný občan České republiky 😉

Když jsem byla menší.. vůbec jsem netušila, kým chci být. Chtěla jsem být naprosto vším.. když tak přemýšlím, tak právě lžu.. chtěla jsem být kuchařkou, prodavačkou, uklízečkou, popelářem, asistentkou v kanceláři atd… nikdy mě ale nenapadly takové ty typické hlouposti.. nebo aspoň si myslím, že jsou typické.. mám tím namysli.. princezna či baletka.. to fakt ne.. já chtěla být voják.. od malička jsem měla ráda děti.. pochopitelně hlavně mojí mladší sestru.. byla tak sladké miminko.. s buclatými tvářičkami. Dlouho jsem chtěla být učitelkou.

Přišla puberta. Najednou jsem nechtěla být ničím. Jen prostě žít, flákat se a možná tak utrácet peníze rodičů. V pubertě jsem začala objevovat sama sebe a činím tak do teď.. ujasnila jsem si, co mám ráda, na čem mi záleží a začala jsem být čím dál větší blázen od přírody, kterou jsem měla ráda jako malá, ale teď ji začala milovat.. ale skutečně milovat.. umřela bych pro ni, kdybych jí tím pomohla.. pak mi přišli do života lidičky, o kterých poslední dobou mluvím velmi často.. a já si uvědomila, že skutečně mám přírodu velmi ráda, ale také, že hlavně miluji lidi, kteří jsou „normální“, což jsou právě, aspoň ty co znám, lidi, kteří milují přírodu.. slovem „normální“ myslím.. nepomlouvají se (respektive jen ze vtipu), odpadky hází do koše ne všude kolem sebe, nelžou (plus mínus samozřejmě), jsou k sobě upřímní a mají se navzájem skutečně rádi.. pochopila jsem, že miluji přírodu, ale hlavně lidi, kteří jsou její součástí a chtějí jí být na blízku..

Od malička jsem psala slohové práce.. klidně několik za měsíc, které byly na několik stran a byly vždy čteny před třídou, protože se učitelce moc líbily.. teď píši už jen ty povinné, ale stále se líbí a jsou čtené.. pořídila jsem si blog a začala psát na něm.. začala jsem se na něm vypisovat ze svých někdy zmatených nálad a lidem se zalíbil. Samozřejmě ne vždy vše a všem.

Nikdy jsem neuměla moc dobře kreslit, a proto mě to ani moc nebavilo, ale cítila jsem, že nějakého „uměleckého ducha“ v sobě mám, a tak jsem k patnáctinám dostala zrcadlovku.. fotím do teď, když mám náladu.. moc mě to baví.. fotím přírodní motivy, sebe (když po mé fotce zatouží nějaký mládenec :D) a někdy vše, co vidím.

Poslední dobou se mi skutečně daří.. zažívám mnoho úspěchů, které mě velmi motivují k další činnosti a poslední dobou se snažím naučit, jak si v budoucnu svými koníčky vydělat nějakou tu korunu. Už nejsem tak zmatená a mám své cíle, o nichž si myslím, že je v mých silách jich dosáhnout.. sice jich není málo.. ale umřít se rozhodně zítra nehodlám a mám , proto plno času si je vyplnit.. myslím, že když si je tu vypíši a budu je mít stále na očích.. také se s nimi s vámi podělím a třeba se najde někdo, kdo mě v nich podpoří.. myslím, že se mi budou snáze plnit.. tak poslouchejte:

Vždy se mi líbila krásná příroda, moře a zároveň hory.. město, ale i klid, kde široko daleko vůbec nikdo není.. přesně takto vypadá můj vysněný Nový Zéland, na který se chci jednoho krásného dne dostat, protože je to můj sen od doby, kdy jsem zjistila, že existuje.

2) Toužím se podívat také do Ruska, Číny a Malawi.

Jsem Čech.. Slovan.. proto se chci podívat do Ruska.. obdivuji jejich překrásnou kulturu, na kterou skutečně mají právo být hrdí.. také bych se ráda projela po Transsibiřské magistrále.

Čína. Pro mě idylická země plná čajových plantáží.. rozhodně mě nelákají města plná lidí, ale venkov.. ten by se mi jistě zamlouval.

No a Malawi. Opět pro mě neznámá kultura, kterou bych chtěla vidět na vlastní oči a ne jen z vyprávění mých přátel, kteří tam byli.

3) Aspoň jedna strávená noc v Magic Bus.

Tento cíl je pro mě naprosto srdcovou záležitostí.. roky jsem milovala Alexe Supertrempa (období puberty).. nyní se skláním před jeho osobností. Zajímaví člověk, který mi navždy změnil život a já zkrátka musím jet na místo, kde naposledy vydechl.. a i když nejsem věřící.. chci se tam za něj pomodlit.. a být mu na blízku jak nejvíc to jde a věřit, že mě vidí a ví, jak mu jsem neskonale vděčná, za to jak moc mi ovlivnil život a měla jsem tu čest ho poznat, i když jen prostřednictvím knih a přes filmové plátno. Navždy bude mít místo v mém srdci.

Již jsem psala.. miluji děti a jestli něco skutečně vím na 100%, tak je to právě toto. Rozhodně chci mít děti. Momentálně čekám na prince na bílém koni. Doufám, že přijede a že mu ta herka neumřela 😀

Zde se dostávám k začátku článku. Psala jsem, co mi jde, co mě baví a chtěla bych to propojit. Miluji přírodu, děti, fotografování, psaní, svobodu. Nedokáži si představit, že bych chodila denně osm a víc hodin do práce a poslouchala vypatlaného šéfa. Myslím, že chci popularizovat vědu.. cestovat po světě fotit přírodu, psát o ní články, dělat prezentace a prezentovat je třeba na školách. To je podle mě něco, co by mě bavilo a hlavně naplňovalo a já si mohla říct, že dělám něco, co má smysl. Myslíte, že mám šanci či to zůstane navždy jen snem? Mám z toho trochu obavy.

Tyto dva sny se snad vyplní do roka.. aspoň v to plně doufám. Plně doufám, že zvládnu maturitu a následně přijímačky na Karlovu univerzitu.. překvapivě přírodovědecká fakulta 😉

S tímto jsem měla vždy problém.. smáli se mi, když jsem byla prcek a já z toho mám mindráky do teď.. snažím se na tom pracovat, ale někdy to na mě dolehne a nejraději bych se zachumlala do bezpečí peřin.. nejsem ani schopná se zeptat kolik je hodin.. stresuji se kvůli všemožným věcem a přitom úplně zbytečně. Zkrátka si nevěřím a to bych chtěla do budoucna změnit, i když nevím, jestli je to reálné, protože možná zkrátka taková jsem.