Útěk do divočiny – Into the wild

Tento film znám zatím asi jenom tři neděle, ale to nemění nic na tom, že je to ten nejúžasnější film na světě.. je mi tak blízký.. jako kdyby mluvil o mně.. o mých snech.. o mém já.

Stále na něj myslím. Ten život bez betonu, sám se sebou.. jediné na koho se může spolehnout je sám na sebe.. musí sám sobě bezmezně důvěřovat, věřit ve své schopnosti.. když jeho schopnosti selžou.. zemře. Ano, je pravda, že sice na konec selže a zemře.. ale zemře zaslouženě.. když se o sebe neumí sám postarat.. nemá právo žít.. nikdo z nás, i když všichni žijeme, neměli bychom.. nemáme na to právo.. bylo by fajn kdyby nezemřel, kdyby žil dál, ale to by se zase vzdal svého já, své svobody.. kdyby vzdal svůj sen, přestal by být mužem.. člověkem a to je podle mě ještě větší trest než smrt. Možná jsem jediná na světě, kdo si toto myslí, ale cítím to tak a nemá smysl se stydět za to, co cítíš či se tím nějak trápit.. zkrátka cítíš to, co cítíš a tak to má být.

Jak už jsem říkala film končí jeho smrtí.. zrovna když dosáhne štěstí.. svobody stane se, že má zase o vše přijít.. nakonec se s tím, ale smíří.. příjme svůj osud, i když není zrovna nejrůžovější. Když se tak zamyslím, tak mu dokonce jeho smrt závidím.. sice zemře mladý, ale šťastný splnil si svůj sen.. zemře šťastný.. svobodný.. a spolu s přírodou, divočinou.. která mu byla nejlepším přítelem.. nikdy ho nezradila.. nejlepším rádcem.. jak jít svým životem dál.. byla mu vším a on umírá v její náruči.. obklopen její láskou, která mu tak dlouho byla odepřena.. jeho rodiče ho sice milovali.. ale když se nemilují rodiče nemohou vychovat dítě žijící v lásce.. protože v tom dítěti je část té osoby, kterou nesnáší.. jak rodiče mohou milovat své dítě, když se navzájem nesnáší.. to potom každý z těch rodičů nesnáší jednu tu půlku toho dítěte.. nikdy ho nemůžou milovat jako celek, ale příroda ho milovala celého.. celé jeho JÁ.. bez výjimek.. co víc si člověk může přát, než zemřít svobodný, šťastný a v náručí někoho, kdo vás miluje?

Nic lepšího zkrátka neexistuje.. možná je to sobectví.. ale jestli existuje něco jako Bůh, tak ať mi toto splní.. ať zemřu svobodná, šťastná, s naplněným životem, s vyplněným snem.. v náručí někoho, kdo mě miluje, možná ještě po tom co aspoň na okamžik dosáhnu věku moudrosti..nechci zemřít jako nějaká namyšlená slepice, ale jako člověk.. hrdý na to, že může patřit do svého živočišného rodu.. a je mi jedno kdy to bude.. ať je to za měsíc, rok či za sto let.. já si na to v klidu počkám.. jen nedopusť, abych zemřela jinak.. nic jiného od tebe nežádám.. je to snad tak těžké splnit mi jen jedno přání, které si přeji celým svým srdcem a budu si ho přát na vždy.. navždy budu doufat, že mi ho splníš, že mě nezradíš, že nedopustíš, abych zemřela jinak.

A ještě na závěr k té smrti až zemřu.. prosím, ať jsem užitečná i po smrti.. nakrm mým masem.. zvěř.. mouchy, červy.. vlky.. supy či jiná zvířata, když už jsi mě stvořil, tak ať zahynu tvým způsobem.. způsobem přírody.. a ne že mě lidi spálí v nějaké peci a rozpráší.. tím nikomu ze zvířat nepomohu či ať mě nezahrabávají do země, tam se ke mně žádné zvíře nedostane.. ať mě prosím jen nechají někde ležet a příroda udělá vše po svém, to jediné chci, nic víc.. nic míň. Prosím, já vím jistě, že to dokážeš zařídit, tak to pro mě udělej. Ostatním jsou tyto věci ukradené.. ty klidně spal.. či je zahrabej… jim je to jedno, ale mě ne.. naposled tě žádám splň mi toto mé přání, já vím, že to umíš, že to dokážeš.

PS.: Tento text je opsán z mého deníku, jen aby jste věděli, že nejsem nějaká namyšlená fiflena, která začíná stylem „Můj milý deníčku moje džíny jsou fakt děsný“ (Nejsem si jistá, ale myslím, že to co je v těch úvozovkách je název nějaké knížky.. myslím, že mi jí koupila babička, která si najivně myslela, že se s ní stotožním, ale já vám říkám.. moje džíny mi jsou skutečně ukradený.. mám stejně nejraději tepláky.)

Tomuto se říká pravé štěstí.. a já doufám, že se mi podaří aspoň jednou v životě, ho prožít.