Je mi hrozně jsem tak vypatlaná, že sama se sebou nemohu vydržet. Poslední dobou se bavím s lidmi, kteří jsou fakt super skvělý kámoši, je s nimi zábava, ale jako všechno i toto má své ALE.. skoro všichni kouří.. říkala jsem si už mnohem dřív, že zkusím cigaretu.. co na tom všichni mají, proč se dobrovolně zabíjejí.. to je to skutečně tak úžasné? Přemýšlela jsem o tom, ale až teprve teď nebo přesněji včera, když se s nimi bavím.. tak jsem to skutečně zkusila.
Nenávidím se.. tohle přece nejsem já.. já jsem ta, co miluje přírodu.. Alexe.. co nenávidí lidi, za to jací jsou.. a teď jen abych zapadla do nějaké skupiny.. dělám to co oni.. je mi ze sebe samotné zle.. proč to sakra dělám? Dřív jsem se piva ani nedotkla.. teď vypiju skleničku za dva měsíce.. já vím je to málo, ale i tak.. to prostě nejsem já.. dřív jsem se oblíkala jinak.. hnědá barva na krku lapač snů.. a teď připadám si, jako kdybych se oblékala jako děvka, jen abych si našla někoho s kým budu víc jak týden.. místo abych se oblékala stále stejně a našla si takového, který mě bude mít rád skutečně takovou jaká jsem.. proč to dělám? Protože nechci být sama.. byla jsem sama celý život a už takhle dál nemůžu.. za týden jdu do školy a co tam.. každý den osm hodin v prdeli a kvůli čemu vlastně.. k ničemu.. stejně mi tam nikdo neřekne jak zachránit přírodu.. všichni mě tam nesnáší.. pomlouvají.. pětka sem pětka tam.. a pak prolézt do dalšího ročníku s odřenýma ušima a k čemu vlastně.. tohle přece nejsem já.. tak proč to dělám.. protože se obětuji pro ostatní, nechci nikoho zklamat, urazit, namíchnout, rozbrečet.. a pak to dopadne tak, že brečím já.. a řežu se a myslím si, že si tím pomůžu, ale ono pěkný hovno.
Jsem v začarovaném kruhu, z kterého nemohu ven.. možná jsem měla jít na střední, abych se na něco zaměřila a měla od školy pokoj.. a místo toho jsem na gymplu a s gymplem mi žádnou práci nedají.. takže musím jít pak téměř povinně na vejšku a zase další roky strávený něčím, co se mi hnusí, čím opovrhuji.. nechápu, jak to Alex mohl dokázat.. už teď toho mám plný zuby a mám to vydržet do nějakých 24 let..to prostě nedám.
Je mi ze sebe zle, ale nevím, co mám dělat.. nemohu z toho ven.. nemůžu být sama sebou nemůžu se jen tak vybodnout na školu, nejsem dospělá a i kdyby tak nechci zklamat rodiče, ale co mám tedy dělat.
Když se vrátím k tomu cigáru.. bylo to takový nijaký.. myslela jsem, že se začnu dusit nebo tak něco.. ale byl to prostě jen hnus.. nic víc nic míň.. vyšel ze mě kouř asi třikrát.. pak jsem ho zašlápla a málem jsem se rozbrečela.. jak mi ze sebe bylo zle, jak jsem mohla klesnou tak hluboko.. jak jsem se mohla, takhle vzdát sama sebe, i když jen na chvilku. Píši tyhle řádky a snažím si srovnat myšlenky, ale nepomáhá to.. jsem prostě v háji.
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.
Zde najdete můj příběh…