Po dlouhé době..

Nebyla jsem na blogu již pěkně dlouhou dobu a ještě delší jsem nic nezveřejnila. Mrzí mě to, ale zároveň se mi nesmíte divit, prožívám nejhektičtější období svého dosavadního života, prožívám každou sekundu na maximum.. na maximum prožívám radost i smutek a přijde mi, že konečně žiji. Lítám mezi školou a biologií… už od jara.. a je to čím dál horší.. mám toho hrozně moc, co se týče školy a když mám chvíli čas.. jdu na biologický kroužek či jinou přednášku, soustředění, sraz.. dřív jsem se doma učila tím stylem, že jsem si sedla ke stolu, kde jsem měla sešit, učebnici, čaj a koukala jsem z okna, myslela na to, co jsem prožila během dne a co mě čeká.. stresovala se z písemek atd. Učení za moc nestálo. Ráno jsem vstávala vystresovaná a myslela na to, co mě vše ten den čeká. Teď!? Vstanu. Usměju se, i kdyby se mi nechtělo. Najím se. Obléknu se. Letím do školy. Učím se. Nonstop. Přestávka, hodina, přestávka na oběd. Přijdu domů. Najím se. Učím se. Zhroutím se. Spím.

V těchto úžasných dnes nemám čas se stresovat, nemám čas myslet na to, co mě čeká. Lidi, které jsem poznala, mě neuvěřitelně motivují, a proto když se učím, tak se skutečně učím, protože se sice učím stále stejné „nesmysly“, ale teď mi připadá, že mají aspoň trochu smysl. Učím se, abych dala maturitu, přímačky na vysokou a tím pádem mohla být s lidmi, které mám ráda a oni mají rádi mě a zároveň, abych konečně mohla dělat to, co mě baví a co podle mě dává smysl.

Objevila jsem díky nim kus sama sebe, tu část, kterou jsem v sobě potlačovala, abych splynula s davem. Teď na dav kašlu! Stačí mi když mě bude mít rád jen někdo, ale takovou jaká jsem, bohužel jsem částečně zjistila, že jsem sama sebe tak potlačovala, že vlastně ani nevím, jaká jsem.. a to je nyní jeden z problémů, který se snažím vyřešit. Kdo jsem? Kým chci být? Je to zvláštní někdy mi přijde, že přesně vím, jaká jsem, jakou chci být, ale když přijde čas na to, že se mám zachovat podle sebe, tak to stejně udělám, tak jak to nepovažuji za správné, ale tak jak by to udělalo mé staré, ustrašené já, které se bojí vybočit z davu a pak stejně z něj vybočí, ale to už je pozdě a musí platit za své chyby. Je to složité. Zkrátka uvnitř sebe jsem jiná.. ale když chci to nové já vytlačit na povrch, aby se mohlo projevit, tak to nejde a furt se chovám jako malé, neopeřené pískle, toužící se schovat do bezpečné náruče maminky.

A tím pádem zase končím u toho, kdo jsem? Jsem ten, co je uvnitř.. ta nová osoba, co je strašně ráda za to, že si konečně na nic nehraje.. aspoň sama před sebou ne.. a nebo jsem to pískle, kterým se nakonec vždy projevím, které touží po bezpečné, hřejivé náruči. Kdo jsem?

Když srovnám své staré já a nynější, je tam určitý rozdíl.. dřív jsem se stresovala, když jsem měla mluvit před třídou.. teď je mi to fuk.. ztrapním se.. no a co, kdyby nebyli ubozí, tak by se mi nevysmáli a nepomlouvali mě.. jen ať se mi klidně smějí, stejně si s nimi nemá co říct a nehodlám klesnout na jejich ubohou úroveň. A když se mi nevysmějí, protože jsou normální, tak tím spíš nemám důvod, proč se před nimi bát mluvit, když se spletu, tak se zkrátka spletu, vždyť je to přece normální.

Už se nestydím tak jako dřív. Jsem schopná se zeptat někoho kolik je hodin. Dřív to zkrátka nešlo. Na druhou stranu, ale stále nejsem tou, kterou bych chtěla být.. tou kterou jsem uvnitř sebe. Proč? Nevím. Možná vy budete znát odpověď.