Já přirozený (Stébla trávy, Walt Whitman)

Je to sice nějaký ten pátek, co jsem četla tyto řádky od Walta Whitmana.. ale stále mám chuť říci o nich pár slov. Walta Whitmana znám už řádku let.. nedávno jsem o něm psala již pár řádek, nebo spíše jsem psala něco, co se mu mělo podobat, ale jestli se to povedlo.. no posuďte sami.

Poprvé jsem se seznámila s jeho verši v jednom seriálu.. zaujaly mě jak jeho verše, tak i jeho osobnost, když jsem si později o něm četla pár řádek na wikipedii.

No a právě nedávno jsem narazila na tyto řádky, které jsem ještě nikdy neviděla. Moc se mi líbili. Jsem zvědavá, co mi k nim řeknete vy. Četli jste Whitmanovi Stébla trávy? Já, když jsem viděla ten seriál, co jsem již zmiňovala, tak jsem si je půjčovala, ale byla o dost mladší než jsem teď, a proto jsem jeho verše moc nechápala.. nedokázala jsem s nimi splynout v jeden celek.. jen ty, co byly vybrané v tom seriálu mi přišli srozumitelné, protože je částečně vysvětloval kontext seriálu.. a tak jsem zkrátka Stébla trávy nedočetla.. nebavily mě.. ale teď.. teď bych si je ráda přečetla, ale zase není čas.

A tak jsem skončila jen u těchto veršů, jejichž přečtení mi nezabere tolik času…

Já přirozený, Příroda,

Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten,
Paže mého přítele volně visící přes rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já,
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce,
Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen;
Vlhkost lesů za časných hodin,
Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého,
Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry,
Chlapcovy tužby, žhavost a tíseň, když mi potají sděluje, co se mu zdálo,
Mrtvý list ve svém spirálovitém víru a tiše, smířeně padající k zemi,
Beztvará bodnutí, kterými mě bodají výhledy, lidé, předměty,
Soustředěné bodnutí, kterým se bodám sám, bodající mne, jak vůbec může někdo někdy bodnout,
Citliví, všeobsáhlí, dole převislí bratři, s kterými sbližují jen výjimečná tykadla, jen ta vědí, kde jsou,
Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže,
Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání,
Muka, dráždící neuklidnitelný příliv,
Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných,
Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena,
Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo,
Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky,
Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný;
Dorážení mého milovaného moře na mne, zatímco ležím nahý a svolný,
Veselí dvojčat batolících se v trávě na slunci, a matka nikdy neodvracející své bdělé oči,
Kmen ořechu, skořápky a zrající nebo dozrálé, protáhlé a zaoblené ořechy,
Neporušenost rostlin, ptáků, živočichů,
Nízkost, kterou bych spáchal, kdybych se skrýval nebo zjistil, že jsem necudný, když přece ptáci ani zvěř se nikdy neskrývají a nezjišťují, že jsou necudní,
Veliká čistota otcovství, rovná veliké čistotě mateřství,
Přísaha plodit, kterou jsem složil, mé dcery jako Adam svobodné a svěží,
Lačnost užírající mne ve dne v noci hladovým hlodáním, dokud nenaplním, co vydá chlapce, kteří se postaví na mé místo, až se mnou bude konec.
Zdravé odpočinutí, utišení, uspokojení,
A tento hrozen náhodně ze mne samého utržený,
Vykonal své dílo – bezstarostně jej házím, aby padl kamkoli.

Právě jsem si to znovu přečetla.. nevím, co k tomu říct.. je to tak nádherně napsané.. jak krásná dokáží slova být, když je někdo umí správně použít.. tolik lásky, něžnosti.. všeho… to vše cítím, když čtu tyto řádky a hřeje mě a zároveň bolí u srdce.

Vybavují se mi verše z toho seriálu.. také jsou takové.. tak láskyplné, tak úchvatné.. nepopsatelné.. popisují se zde věci tak vzdálené a přitom tak blízké.. tak krásné.

Obdivuji lidi, kteří mají talent a i když je to někdy těžké, snaží se ho využívat a ukázat ostatním, aby i ostatní se z té krásy mohli radovat… Děkuji, že mohu číst řádky, které napsala tvá ruka 😉