Před nějakou dobou jsem dostala velice zajímavý úkol, který mě nutí napsat nyní pár slov. Zněl přibližně takto. Najdi si nějaké klidné místo.. zapamatuj si ho.. třeba nějaký výhled do krajiny a pak ho vyfoť. Následně zavolej někomu z rodiny či kamarádovi a výhled mu popiš.
Našla jsem si krásné místo uprostřed louky.. uprostřed stráně, kde byl krásný výhled na malou vesnici, po pravici i levici malé lesíky.. spousta květin, ptáků.. slyšet bylo bzučení a cvrkání hmyzu atd. Když jsem si místo ukládala do mysli, prohlížela jsem si pečlivě vše kolem sebe.. každý lístek, každou květinu.. zaposlouchala jsem se a slyšela tolik zvuků.. káně letící na nebi.. hleděla jsem na oblaka jak se přeskupují a za nimi krásný modrý podklad.. slunce již lehce zapadalo za les.. krása.. pak jsem vzala mobil a cvak. Koukla jsem na fotku a uvědomila si, že na fotce není ani polovina toho, co bylo kolem mě. Uvědomila jsem si, že kdybych si krajinu jen narychlo vyfotila a šla domů, vlastně bych tu krajinu vůbec nepoznala celou.. řekla bych viděla jsem pěknou krajinu, podívej tady máš fotku, pokochej se. Ale tím že jsem se zastavila, udělala si čas.. koukala kolem sebe, naslouchala všem zvukům, teprve jsem přírodu na tomto místě poznala a mohu říci, že byla naprosto úchvatná, že to slovy popsat nejde a na fotku nelze zaznamenat.
Když jsem se pak snažila vše kolem sebe popsat slovy kamarádovi na mobilu, zjistila jsem, že to taky nejde. Nelze popsat všechny zvuky, nelze přesně popsat vůně, které cítíte, nelze přesně popsat tvar mraků atd. Zkrátka ať děláte, co děláte, nikdy nemůžete krajinu, ve které jste strávili delší chvíli někomu ukázat, popsat, tak aby ji viděl, cítil, slyšel v myšlenkách stejně jako vy. Když krajinu opustíte navždy zůstane, jen vzpomínka a i ta časem vyprchá.. fotka není úplná, slovní popis taky ne. Člověk by musel nafotit, to co nejde popsat slovy.. popsat to, co nejde vyfotit.. a ještě k tomu by všechny vůně musel zavřít do zkumavky.. což skutečně nejde a ještě nahrát všechny zvuky a i tak by to bylo málo, protože by to bylo útržkovité a nikdy netvořilo celiství dojem. Uvědomila jsem si, že všechna místa, která navštívím si musím, co nejdůkladněji zapamatovat, protože to je jediná možnost. Člověk si ale také uvědomí, že za pár okamžiků už si tolik detailů nepamatuje, že se obraz rozostřuje atd. Bylo mi to až líto, ale nelze s tím nic dělat.
Foto krajiny z googlu.. jen ilustrační, protože moje fotka by stála za nic, fotila jsem totiž na mobil.
Byla jsem na spoustě krásných míst a málo které si pamatuji natolik, abych se tam mohla v myšlenkách přemístit a procházet se v něm.. jaká škoda. Ráda fotím a už dříve jsem si uvědomovala, že na fotku nemůžu zaznamenat vše, ale až teprve teď jsem si pořádně uvědomila, o co vše je fotka ochuzena. Napadlo mě, jestli třeba není lepší krajinu nakreslit.. tím člověk může vytáhnout, co se mu líbí, co považuje za důležité, ale došlo mi, že se zase okrade o jiné věci. Nikdy nemůžeme nic nakreslit úplně stejně, jak to vypadá a už vůbec ne barvy.. nebo aspoň já ne. Přemýšlela jsem, jestli raději nezačít kreslit místo focení, ale vždy když to zkusím, tak se zklamu.. vypadá to děsně a když na to lze koukat, stejně to nikdy nevypadá tak, jak má.. skutečně. Zkrátka malíř ze mě nebude. Stejně jsem ale přemýšlela, že bych mohla jít na nějaký kurz, kde bych se v kreslení zlepšila. Na internetu jsem třeba našla dobré recenze na kurzy kreslení pravou hemisférou. Chtěla bych se vás zeptat, jestli by jste mi mohli nějaký kurz doporučit, či jak se tedy zlepšit v kreslení či jestli se mám zkrátka smířit s tím, že to neumím. 😀
Jinak jestli chcete kouknout na mé pokusy, co se týče kreslení naleznete je zde 😉
Přes 6 let se věnuji focení, a ještě déle zkoumání přírody. Myslím si, že nejdůležitější je probudit lásku k přírodě již od útlého věku, a proto ukazuji dětem, jak je příroda dokonalá, a pomáhám jim se začátky fotografování, aby věděli, jak správně, rychle a jednoduše její krásu zaznamenat na snímky.
S radostí inspiruji mladou generaci v kreativním focení, protože skrz hledáček člověk vše vidí z jiného úhlu pohledu, a ráda je přitom učím spoustu nového o všem, co kolem sebe přitom v přírodě najdou.
Zde najdete můj příběh…
View Comments
Člověk většinou přesně nedokáže zkrátka vystihnout své pocity, emoce..
Moc pěkný článek
Jsem turistka, jak se říká tělem i duší. A přesně vím, co pociťuješ. Nelze zachytit vše, co člověk prožívá v dané situaci a na krásném místě. Já z toho kdysi byla také hodně ,, nešťastná." Ale potom jsem si uvědomila, že si musím prociťovat to místo a tu krásu kolem v ten moment, kdy tam jsem, kdy to vidím a cítím. A dělám to takto už léta.
[1]: Bohužel je to pravda... díky za pochvalu ;)
[2]: Díky ;)
[3]: Když jsem na daném místě, vždy si ho snažím co nejvíce užít. Bohužel poslední dobou cestuji celkem dost a většinou bez své rodiny a některých přátel a vždy mě velmi mrzí, že jim nedokáži aspoň přiblížit, jak úžasné to bylo.. a mrzí mě, že nemají ten úžasný dojem co já a já jim ho nemohu nijak předat. Jedině tam někdy jet s nimi.
Pěkné zamyšlení
[7]: Díky.. zkrátka tomuto problému se člověk nevyhne.. ale celkem mě to naštvalo a i mrzelo, když jsem si to plně uvědomila.. věděla jsem, že se vždy o něco okradu, ale že je toho tolik.. to jsem si uvědomila skutečně až teď
To je pravda. Člověk nedokáže nijak vyjádřit vše, co je v jednom krásném okamžiku v přírodě. Ale to nevadí, když si to budeme připomínat fotografiemi, malbou nebo slovy. Každá hezká vzpomínka se počítá.