Sloní sen

Raději než lásku, než peníze, než slávu; dej mi Pravdu.

Sloní sen Ostatní Gerald Durrell

Gerald Durrell



Gerald Durrell – O mé rodině a jiné zvířeně (My Family and Other Animals)

Mám tu dnes pro vás článek, který jsem vám slíbila, že napíši před pár dny na instagramu. Bude o knížce, kterou napsal naprosto skvělý autor Gerald Durrell (i o něm se tu jistě objeví brzy článek, protože tato osoba si to jistě zaslouží), jmenuje se O mé rodině a jiné zvířeně.

Tato knížka se podle mě dá označit jako „prázdninová četba“, však jsem jí taky přečetla teď o prázdninách, stejně jako knížka Alchymista, kterou jsem četla loni a o které se tu již článek objevil.

Gerald Durrell byl naprosto senzační přírodovědec, autor několika knih a popularizátor vědy. Od mládí miloval přírodu a následně v dospělosti byl na několika expedicích po celém světě odkud si přivezl mnoho zvířat, což následně vedlo k založení vlastní zoologické zahrady. Autorem knih se stal v podstatě shodou náhod, protože potřeboval peníze pro své zvířecí miláčky.

Kniha O mé rodině a jiné zvířeně pojednává o jeho dětství na Korfu, kde strávil několik překrásných let, a tak nějak plně propuká jeho láska k přírodě. Jeho lásku k přírodě krásně ukazuje následující ukázka. Ještě neumí ani pořádně psát a stejně už je jasné, že láska k přírodě je jeho osudem.

Snad ze všech objevů, které jsem učinil v tomto Liliputu všech barev, kam jsem měl přístup, mě nejvíce vzrušilo hnízdo škvorů. Dlouho jsem toužil nějaké najít a pátral jsem všude marně, proto jsem jásal radostí, když jsem náhodou tak neočekávaně na jedno přišel; jako bych dostal báječný dar… Od té chvíle jsem hnízdo žárlivě střežil. Obestavěl jsem je ochranou zídkou kamení a jako dodatečné bezpečností opatření jsem ještě napsal ceduli červeným inkoustem a upevnil ji na nedalekou tyč na výstrahu rodině. Upozornění znělo: „Pozór – škvoří hnízdo – klit prosim!“ Na tom bylo pozoruhodné jedině to, že správně psaná slova byla jen ta odborná. Přibližně každou hodinu jsem podroboval škvoří matku desetiminutovému bedlivému pozorování…

Kniha, jak sám autor píše, ale zdaleka není jen o přírodě, avšak i o jeho rodině, která se mu tak nějak sama vkrádá do textu. Není to příběh jen o přírodě, ale i o celé jeho rodině, jež je stejně uhozená stejně jako on. Každý je zde originál. Gerald Durrell jeho tři sourozenci – Margo, Larry, Leslie a skvělá maminka, která každého z nich podporuje v tom jaký je a snaží se jim dát maximální volnost.

Konverzace, které mezi sebou vedou mi připadají tak strašně známé, tak typické, naprosto stejné jako se vedou v naší rodině, každý si mluví o tom svém a stejně jejich soužití dohromady je dokonale harmonické. Nedají na sebe dopustit. Kdo to nezná, nepochopí. Kdo to zná, absolutně se v tom vidí a přijde mu to vtipné, uklidňující atd. Zkrátka nepopsatelný pocit. Člověk se cítí jako doma a dává mu to klid do duše, že není jediný, kdo je takhle šílený a má takhle praštěnou rodinu, zároveň samozřejmě naprosto úžasnou.

Přece jenom je ale stále znát, že to psal biolog a příroda je tu všude. Například, když je tu nějaký popis osoby, má překrásné pomněnkové oči či orlí nos a podobně. Jsou tu také okouzlující popisy přírody jako třeba v této ukázce.

Jestliže jste se ubírali přímo přes tuto šachovnici a nevytrhovali vás žádní známí ani vaši pozornost neodpoutávaly želvy klapavé, které sklouzávaly z blátivých břehů a pleskaly sebou do vody, ani náhlý vrzavý bzukot vážky, přelétnuvší kolem vás, přišli jste nakonec na místo, kde se všechny kanály rozšiřovaly a mizely ve veliké mnohoakrové písčité pláni, zbrázděné do nekonečných úhledných rýh přílivem minulé noci. Zde dlouhé, klikaté řetězy splavenin vyznačovaly pomalý ústup moře, kouzelné řetězy plné barevných mořských chaluh, mrtvých mořských jehel, korků z rybářských sítí, které vypadaly na docela pěkná chutná sousta – jako řezy šťavnatého ovocného koláče -, střepů lahvového skla, přílivem a pískem zbroušených a opracovaných na průzračné drahokamy, lastur ostrých jako ježci, jiných opět hladkých oválných a jemně zarůžovělých jako nehty nějaké utopené bohyně. Toto byl i kraj mořského ptactva; bekasin, ústřičníků, morčáka velikého, rybáka, rozptýlených v malých ubreptaných hloučcích na pokraji moře, kde táhlé vlnky mířily k pevnině a třískaly se v dlouhém křivolakém okruží kolem drobných kopečků písku. Pocítil-li člověk hlad, právě zde se mohl brodit mělčinami a nachytat si tučné, průhledné garnáty, které za syrova chutnají sladce jako hrozny, nebo mohl rýpat palci nohou tak dlouho, až našel žebrované srdcovky podobné ořechům. Člověk mohl takové srdcovky přiložit konci jednu ke druhé, „pantík proti pantíku“, a potom ostře zakroutit každou rukou jiným směrem, a jedna druhou krásné otevřela; obsah mušle, třebas maličko gumový, chutnal jako mléko a byl velice lahodný…

Jsou zde popisy, jak dělat některé věci jako na konci ukázky, kterou jste si teď přečetly. Zkrátka knihu mohu rozhodně doporučit. Odpočinková. Čtenář se u ní pobaví. Ví, že vše dobře dopadne.

Protože se často bavím s lidmi, kteří milují přírodu jako já, přišlo mi ještě také hrozně úsměvné, když jsem v knize četla slova, která někdo z mých přátel často používají. Zjevně knihu taky četli, někteří určitě četli, však jsme se o panu Durrellovi taky bavili. Mnoho z nás má totiž pana Durrella na seznamu autorů, které mu nějakým způsobem ovlivnili život a tak. (Když nad tím tak přemýšlím mohla bych udělat článek o knihách, které ovlivnily můj život, docela by to zajímalo mě samotnou a vám doporučím pár hezkých knížek 😉)

Podívejte, jak byl roztomilý. A následně když vyrostl, myslím, že byl docela sexy a pak ve staří takový typický dědeček hříbeček, kterého by chtěl jistě každý mít za svého vlastního dědečka. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TopBack to Top